Příběh Magdy: Zbláznila jsem se z práce. Doslova
Práce mě dostala na dno!
Ještě před třemi roky mi spousta lidí záviděla. Bylo mi šestatřicet, ve významné zahraniční firmě jsem pracovala jako top manažerka a pobírala nadstandardní plat. Jenže nadměrná psychická zátěž a stres si vybraly příliš krutou daň...
Ničily mě závist a pomluvy
Rodiče mi odmala říkali, že jsem dítě štěstěny, a asi to byla pravda. Měla jsem talent na jazyky, výborně se učila a byla jsem, jak se tehdy říkalo, v kolektivu oblíbená. Po dokončení studia jsem nastoupila do zahraniční firmy a postupně se díky svým schopnostem vypracovala na již zmíněný post hlavní manažerky. Což se neobešlo bez závisti a pomluv. „Magdo, copak nevíš, že úspěch se neodpouští. Každý jen vidí peníze, ale že v práci trávíš dvanáct i víc hodin, místo volných víkendů jezdíš na školení, to už nikdo nevidí!“ zastávali se mě rodiče.
Vztahy pro mě byly ztrátou času
Stres, nedostatek spánku a špatná životospráva si nenápadně začaly vybírat svou daň. Začala jsem mít zdravotní problémy, kterým jsem ale dlouho nevěnovala pozornost. „Peníze jsou jedna věc, ale zdraví máš jen jedno, to si pamatuj!“ dělala si o mě máma starosti. Práci jsem podřizovala vše a cokoli, co mě z ní vyrušovalo, lásku nevyjímaje, jsem „likvidovala“.
Slyšela jsem hlasy!
Stále častěji jsem byla nucena užívat léky na bolest hlavy, žaludku a později i na uklidnění nervů a na spaní. Byla jsem nervózní, podrážděná, nejistá, lidé mi začali vadit. Změny mého chování si všimli nejen zaměstnanci, ale i můj nadřízený. „Magdo, nechci se vás dotknout, ale poslední dobou se mi zdáte unavená a... nesoustředěná. Jste v pořádku?“ zeptal se a já se hanbou málem rozbrečela. Brala jsem antidepresiva, která mi předepisoval známý lékař, a dávala si velký pozor, abych na své okolí působila vyrovnaně a energicky.
Navíc jsem do práce začala chodit s obavami – nabyla jsem přesvědčení, že se proti mně všichni spikli, usilují o moje místo. Později se přidaly sluchové halucinace. Hlasy mě naváděly k špatným rozhodnutím, varovaly před nepřáteli, kteří mě sledují a chtějí mi ublížit, přikazovaly mi nikomu nevěřit, s nikým se nestýkat.
Nikomu už jsem nevěřila
S podřízenými jsem mluvila jen v krajních případech a vše řešila e-maily, neustále jsem je pozorovala a když odešli domů, slídila jsem v jejich počítačích.
Čím víc byli podřízení z mého chování nervóznější, tím víc jsem si byla jistá, že to jsou zrádci, zloději mých myšlenek. Moje „divné“ chování začali vnímat i rodiče.
Jednou mi praskly nervy a na mámu jsem hystericky zařvala, aby ze mě netahala informace, které jsou tajné. Šlo to se mnou z kopce – nezvládala jsem ani život ani práci. Nebylo divu, že jednoho dne mi nadřízený naznačil, že má obavy o moje zdraví a nařídil mi neplacené volno. To mě utvrdilo, že i on patří mezi moje nepřátele a chce se mě zbavit.
Zachránila mě nehoda!
Nucené volno asi bylo poslední kapkou a můj stav se rapidně zhoršoval. Byla jsem si jistá, že mě neustále někdo sleduje, chce unést, zabít a sluchové halucinace mě v mých obavách jen utvrzovaly. Když do mě jednou na ulici nechtíc vrazil muž v „maskáčích“, v panice jsem se bezhlavě rozeběhla na frekventovanou silnici... Že jsem skočila pod auto, si nepamatuji.
Ostatně ani z prvních týdnů mého pobytu v nemocnici si toho moc nepamatuji. Lékaři záhy poznali, že daleko závažnější než rozbitá hlava a otřes mozku je moje „zraněná“ mysl.
Jakmile to můj zdravotní stav dovolil, byla jsem převezena na psychiatrickou kliniku, kde u mě byla diagnostikovaná paranoidní schizofrenie. Léčba antipsychotiky, skupinové terapie a hlavně velká psychická podpora rodičů, mě časem zbavily trýznivých halucinací a bludů a v rámci možností mě navrátily do „normálního“ světa.
Konec dobrý, všechno... dobré
Jsem lékařům a svým rodičům moc vděčná a touto cestou jim ještě jednou děkuji. Nejen za podporu a pomoc, ale i za to, že v mnoha případech se stali mojí pamětí a díky jejich vyprávění a postřehům jsem mohla napsat svůj příběh.
Moc mi pomohla i sociální rehabilitace, která lidi se schizofrenií má motivovat a učit je, aby byli schopni se znovu zapojit do pracovního procesu, normálně fungovat v životě mezi lidmi. Že to nebylo zbytečné, je jasné z toho, že zase pracuji ve firmě, z které jsem kvůli nemoci musela odejít. Šéf mi zařídil místo v podatelně a třebaže pracuji jen na půl úvazku a oproti manažerskému místu beru zanedbatelný plat, jsem za tu šanci moc vděčná. Nedávno jsem oslavila čtyřicátiny a moc si přeji, aby se nemoc už nevrátila, potkala mě spousta hezkých věcí, a taky láska...
Magda, 40 let
Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek:
Autor článku
Kateřina Motlová
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
