Veronika Kašáková: Život v dětském domově nebyl nejtěžší. Horší bylo to, co přišlo potom

„Kdybyste se mě zeptali, co bylo nejtěžší na životě v dětském domově, tak neřeknu ‚Být v dětském domově', ale to, co se stalo před ním a to, co následovalo po něm,“ říká modelka Veronika Sovadina Kašáková, se kterou jsme se potkaly na křtu knížky Hany Kašákové Doris píše dopis. Ne, autorka není její sestra ani sestřenice. Shoda jmen je čistě náhodná. Nebo takhle, úplně náhodná ne. Hana si svou jmenovkyni záměrně vybrala, aby se stala kmotrou její již čtvrté knížky, která je tentokrát pro děti. A rozhodla se celý svůj autorský honorář věnovat právě Nadačnímu fondu Veroniky Kašákové, konkrétně projektu Restart.

„Nejsme příbuzné, ale jak Veronika poznamenala, to nikdo neví. Když jsem psala Doris, tak jsem trochu prokrastinovala (odkládala plnění povinností, pozn. red.) a u toho poslouchala podcasty. A v jednom z těch podcastů bylo jméno Veronika Kašáková. Tak jsem si říkala: ‚Jé, to je ta Kašáková, jak se mě všichni ptají, zda jsme příbuzné. Jestli ta modelka je moje sestra, sestřenice…' Poslechla jsem si podcast a Veronika mě nadchla tím, jak je sympatická, chytrá, milá a hlavně tím, co dělá pro děti z dětských domovů. A projekt Restart, kterému se věnuje, pomáhá dětem, které odcházejí do života. A mě to velice oslovilo a rozhodla jsem se, že jim chci pomoct a zároveň jsem si přála, aby mi moje jmenovkyně pokřtila knížku,“ říká spisovatelka Hana Kašáková, která o své knize promluvila i v pořadu Nový den na CNN Prima NEWS (video v úvodu článku).

My jsme teď na křtu knížky Doris píše dopis autorky Hany Kašákové. Je to tedy opravdu jen náhoda, že se jmenujete stejně, není to žádná přízeň?

Já jsem vyrostla v dětském domově, a až když mi bylo devatenáct, tak jsem poznala dalšího bratra a sestru. Takže možná, že opravdu příbuzné jsme. Ne, dělám si legraci. Bohužel příbuzné nejsme, byť jsem si takovou sestru jako je Hanka vždycky přála.

Není tajemstvím, že jste vyrůstala v dětském domově…

Mě jednoho dne moje maminka nechala v taxíku… Zapomněla mě tam, když mi byly čtyři roky spolu s mým bratrem (Karlem Kašákem, reportérem CNN Prima NEWS, pozn. redakce), kterému bylo šest let. A ten taxíkář nás odvezl k sociální pracovnici, ta nás odvezla do diagnostického ústavu v Liberci a pak nás přeložili do dětského domova ve Vysoké Peci, což je u Chomutova. A tam jsem byla šestnáct let.

Co bylo nejtěžší na dětství stráveném v dětském domově?

Nebyl to ten život v dětském domově, ale to, co se stalo před ním a to, co se stalo po něm. Takže můj Nadační fond se zaměřuje na odchod dětí z dětských domovů. Nejvíc bolavá část dětí v dětských domovech je právě jejich duše, takže bychom víc měli mluvit o duševních chorobách a o terapiích. Můj tým je založený na terapeutech, psycholozích a pedagogických pracovnících. Myslím, že pokrýváme trochu tu mezeru v ústavní péči. A děkuji Hance (Kašákové), že budeme mít z prodeje knížky zase na víc terapií.

Jak jste se dostala k tomu, že chcete pomáhat dětem s podobným osudem?

V dětském domově jsem přečetla knížku Táta k příštím Vánocům, což bylo o holce, která neměla tátu, a tam jsem si uvědomila, že bych velmi ráda četla o dívce, která neměla ani mámu ani tátu, takže jsem o tom napsala svůj příběh. Mým snem bylo, aby to četly všechny děti z dětských domovů. Tenhle příběh jsem poslala do všech dětských domovů v České republice, kterých je nějakých 142, a na základě toho jsem založila Nadační fond, protože to mělo velké ohlasy.

ČTĚTE TAKÉ: Temné vzpomínky. Konvalinková, Preiss i David skončili kdysi v dětském domově

Jaký je největší problém dětí, které opouštějí brány dětského domova? Vy to víte z vlastní zkušenosti. Je to právě ta psychika?

To je takový dlouhodobý problém obecně dětí z dětských domovů, protože psychologická pomoc není umožněna všem dětem, ačkoliv si myslím, že by měla být umožněna. To, že děti jsou odložené, byť ku prospěchu jich samotných, tak je to trauma, které se musí zpracovat, protože když ne, tak dělá neplechu. A to je vlastně ta alfa omega všeho. A pak jsou ty následné kroky, jako je hledání si zaměstnání, hospodaření, bydlení a všechno spojené s dospěláckým životem.

Knížka Doris píše dopis je o dvanáctileté holce, která se přestěhovala a píše dopisy své nejlepší kamarádce. Psala jste také dopisy nebo měla nejlepší kámošku, které jste všechno svěřovala?

Měli jsme v dětském domově holku, která potom ve věku kolem dvanácti let odešla ke své mámě nastálo. Psala jsem jí dopisy, tenkrát přes kopírák kreslila i obrázky. Vlastně jsme obě bojovaly za to, aby se vrátila do dětského domova. Nakonec se vrátila. Nechtěla být u své mámy.

To je silný příběh. Zůstaly jste kamarádkami, vídáte se dodnes?

Ona žije v Německu, ale díky sociálním sítím jsme stále v kontaktu.

A kdy jste třeba vy napsala nebo dostala naposledy dopis?

Já píšu docela často dopisy, ale v rámci terapie, takže nemají adresáta. Nebo to není tak, že bych ho potřebovala někomu poslat, ale spíš potřebuji pojmenovat nějaké věci. Je to spíš takový deník.

Vy jste prý i dětem v dětských domovech radila, ať svým rodičům napíšou sprostý dopis, ale neodesílají ho, že ho spolu zakopete nebo spálíte…

Ano, to jim radím pořád. Je to v rámci terapie. Buď to roztrhají a nemá cíl. Anebo ho uschovají a vrátí se k němu za pár let, to už necháváme na nich.

A vy jste to takhle sama praktikovala? Máte nějaké dopisy schované?

Ano, spoustu. Ne z období dvanácti let, ale třeba z období po odchodu z dětského domova. Teď jsem si je přečetla a jsem strašně šťastná, že na všechny ty problémy, které jsem tenkrát řešila, jsem zapomněla anebo jsou vyřešené či naprosto malicherné.

Máte dvouapůlletého syna Matyáška. Už hodí do školky?

Chodí od září na dvě až tři hodinky si pohrát. A po čtrnácti dnech už se začal i těšit. Je to běžná školka. Kvůli jeho dietě (Matyášek má fenylketonurii (PKU), pozn. red.) ho musíme trochu hlídat, i paní učitelky ho hlídají, ale on se tam vlastně moc nestravuje. On je tam v časech, kdy není oběd a on mívá svoji svačinku.

Co ho baví? Co třeba knížky?

Baví ho strašně moc knížky, my máme ohromnou knihovnu doma, takže je takový malý knihomol. Zároveň má rád hudbu, tanec, zpěv a sport. Je takový zvídavý. Komediant po mně.

Vy si pamatujete, jaké jste měla ráda knížky, když jste byla malá?

Všechny princeznovské. Já jsem byla klasická holčička, takže všechny příběhy o princích, princeznách a dobrých koncích.

Váš tatínek myslím řekl, že váš život je trochu jako pohádka, že začal špatně a dobře dopadl…Vnímáte to stejně?

Ano, naprosto stejně. A přála bych to všem dětem.

Veronika Kašákové o svém dětství a následném pobytu v dětském domově velmi otevřeně hovořila v pořadu Povídej na CNN Prima NEWS: