O femme fatale Jeanne Moreau se prali režiséři. Vztahy s muži i synem nezvládala
Jeanne Moreau se během své pětašedesátileté kariéry objevila ve více než 130 filmech a za „nejlepší herečku na světě“ ji svého času nepovažoval nikdo jiný než slavný režisér Orson Welles. Za maskou uhrančivé femme fatale se však skrývala nesčetněkrát zraněná duše ženy, kterou dříve či později opustili všichni milovaní muži až na vlastního syna, byť ani jemu nedokázala být vždy milující matkou.
O tom, kdo byla francouzská herečka Jeanne Moreau (1928–2017), by se dala bez větších potíží napsat celá kniha. I když byly jejími dlouholetými konkurentkami u filmu hvězdy Catherine Deneuve a Brigitte Bardot, Moreau je právem považována za nejvýraznější herečku francouzské nové vlny a opravdovou múzu své generace.
Nejmladší členka Národního divadla
Její mimořádný talent z ní už ve dvaceti letech udělal tehdy historicky nejmladší členku jednoho z francouzských Národních divadel Comédie-Française. Velmi brzy navíc začala sbírat divadelní ocenění, například za role v kultovním Pygmalionu (G. B. Shaw) či ve hře Pekelný stroj Jeana Cocteaua, který byl zároveň jejím dobrým přítelem.
Jedním z milenců Jeanne byl svého času také slavný návrhář Pierre Cardin:
První opravdové šance u filmu se však Jeanne dočkala až nedlouho před třicátými narozeninami. V roce 1957 se objevila v thrilleru Výtah na popraviště, kam ji pozval režisér Louis Malle. Na druhou stranu však více než jednu šanci nepotřebovala. Její nedostižné charisma, uhrančivý pohled a velmi nekonvenční vystupování před kamerou i mimo ni z ní téměř okamžitě udělaly filmovou hvězdu, o niž měli zájem všichni věhlasní francouzští režiséři.
Už o rok později na sebe opět pod taktovkou Malleho upoutala pozornost ve filmu Milenci. A v roce 1960 předvedla dle mnoha kritiků jeden ze svých vůbec nejlepších výkonů v psychologickém dramatu Noc režiséra Michelangela Antonioniho. Její jízdenkou k opravdové slávě se však stalo v roce 1962 romantické drama Jules a Jim, kde ji obsadil jeden z nejvýznamnějších režisérů té doby François Truffaut.
Hvězdná kariéra a image nezávislé rebelky
Nabídky se jen hrnuly a Moreau postupně spolupracovala prakticky se všemi významnými jmény
60. let. Jen namátkou můžeme zmínit jména jako Jacques Demy, Luis Buñuel a již jmenovaný Orson Welles. Později hrála i pod režisérskými legendami Eliou Kazanem a Rainerem Wernerem Fassbinderem. Když nasbírala dostatek zkušeností, na režisérskou židli usedla i ona sama a podobně jako v oblasti herectví i zde si vysloužila od řady kritiků nemalou chválu.
Jeanne si velmi často schválně vybírala role, které jí dovolovaly jít až na emoční hranu. I když se zrovna radostně smála, nezapomněla přidat drobný nádech hysterie, který pozorného diváka automaticky zneklidňoval. Lidé ji tak jedním dechem milovali, ale zároveň tušili, že pro ni nebylo problematické svým protějškům lámat srdce jako lusknutím prstu. Do jisté míry k tomu přispívala i její image rebelky.
Jak o ní po její smrti poznamenal francouzský prezident Emmanuel Macron, Moreau „vždy rebelovala proti všem zavedeným řádům“. Jak přiznala ve své biografii, velký vliv na ni v tomto ohledu měla řecká divadelní hra Antigona antického dramatika Sofokla: „Když jsem viděla, jak se dívka v Antigoně vzbouří a začne rebelovat proti autoritě, byla jsem jako uhranutá. Vůbec se nebojí času a já chtěla být jako ona.“
Ultimátní femme fatale, ale pouze na obrazovce
Za veřejným obrazem divoké a nespoutané femme fatale, který tvořily zejména její brilantně ztvárněné role, však existoval soukromý život ženy, která měla s muži vždy velmi komplikované milostné vztahy. Časté románky však pomohly Jeanne Moreau vykreslit jako atraktivní inspiraci v oblasti ženské nezávislosti.
V jednom rozhovoru se nicméně svěřila, že ve svém životě sice svedla celou řadu mužů, ale zároveň si vždy pečlivě vybírala jen ty zajímavé: „Vždy mě přitahovali muži, kteří měli nějaký talent. Neměla jsem milence jen proto, abych měla milence.“ Její postelí prošla taková jména jako trumpetista Miles Davis, návrhář Pierre Cardin, ale také hned tři režiséři, s nimiž spolupracovala – Truffaut, Malle a také Tony Richardson, který se kvůli ní dokonce rozvedl.
Zároveň řekla dvakrát „ano“ svým nápadníkům, byť v obou případech se velmi brzy ukázalo, že pro rodinný život zřejmě Jeanne Moreau neměla ty správné buňky. S prvním manželem Jeanem-Louisem Richardem byli svoji v letech 1949 až 1951 a měli spolu syna Jeroma. Druhé, bezdětné manželství s režisérem Williamem Friedkinem rovněž trvalo jen dva roky. Jak ale přiznala sama herečka, byli to její manželé, kteří vždy podali žádost o rozvod.
Matkou být nechtěla, absolvovala také ilegální potrat
Podobné to bylo i v jejích nemanželských vztazích s muži. A byli to častěji právě její milenci, kteří za sebou zavírali dveře. Možná i proto dokázala Jeanne k mužům přistupovat ve svých rolích tak chladně a nekompromisně. Jediným, kdo ji nikdy neopustil, byl nakonec její syn. Ani vztah s ním však nebyl ideální a Jeanne dokonce přiznala, že zřejmě nikdy neměla být matkou. „Nemám ty správné mateřské buňky. Ale miluji děti druhých, cítím se spíš jako vhodná babička než matka,“ řekla herečka pro Express.
Že se mateřství snažila ve svém životě spíš vyhýbat, Jeanne ostatně dokázala i podepsáním ve své době kontroverzního Manifestu 343, což byla francouzská petice 343 žen, které měly v době, kdy byl potrat ve Francii stále ilegální, odvahu veřejně přiznat, že jej už aspoň jednou absolvovaly.
Autor článku
Tomáš Durčák
Tomáš Durčák je redaktorem webu Prima ženy. Píše hlavně o celebritách, a to ze showbyznysu i ze sportu.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
