Zemřela Kamila Moučková. Měla jsem těžké deprese, vzpomínala první televizní hlasatelka v Česku

Ve věku 92 let zemřela televizní a rozhlasová moderátorka Kamila Moučková. První televizní hlasatelka v Evropě se komunistů a života nikdy nebála. Jako když vysílala 21. srpna 1968 s dvěma sovětskými vojáky za zády. Zažila fašismus a komunismus z první ruky, která nikdy nehladila. Jaký byl život Kamily Moučkové jako ženy? Jak se probíjela životem jako nezaměstnatelná? To nám prozradila v jednom z posledních rozhovorů v únoru 2020.

• Za devadesát let života jste zažila dva totalitní režimy. Hodně mluvíte o komunismu, ale když nastoupil fašismus, už vám bylo jedenáct let.

V jednašedesáti letech svého života jsem zažila demokracii. Hitler přišel, když mi bylo jedenáct let. Během nacismu musel otec do emigrace a jako jediný z BBC vysílal pod svým jménem, a maminka tak byla „politická“ díky tatínkovi. Maminku odvezli v Jihlavě do věznice, pak se dostala osudem a nějakým propojením do koncentračního tábora Ravensbrück. Já jsem vyrůstala u babičky.

• Jak jste vnímala jako dítě to, co se během druhé světové války dělo?

Moc ne – díky dědečkovi a babičce. Oni se postarali o to, abych to nemusela vnímat. Neměla jsem nikdy hlad. Jako dítě jsem tušila, že maminka někde je, ale to, že byla v koncentračním táboře se ke mně dostalo až v dospělosti.

• V roce 1957 jste se stala první televizní hlasatelkou v Evropě. Československou televizi jste zakládali v sedmi lidech. Jak na to vzpomínáte?

Pro mě to nebyla převratná událost, protože já jsem byla zpravodajská hlasatelka v rozhlase. Čili tam přibyla kamera a já nemám s kamerou problém. Absolutně mi nevadí, jsem jak doma v kuchyni. Celý život jsem seděla před kamerou a nic to se mnou nedělá.

• Komunismus vytvářel dokonalé zdání, že ženy a muži jsou si rovni. Ženy pracovaly jako traktoristky nebo jeřábnice, vykonávaly „mužské“ práce. Ale za stejnou práci braly až o jednu třetinu méně než muži. Pocítíla jste to i vy osobně?

Já sem byla skoro celý život samoživitelka. Vždy jsem se starala o děti, kromě toho, že jsem jednatřicet let žila s partnerem, ale o děti a o všechno, co patřilo ke mně, jsem se starala celý život sama.

• To muselo být náročné.

Mně to prostě nepřišlo. Brala jsem to jako fakt, nemůžu říct, že by mi to dělalo nějaký velký problém.

• Jak jste se bavila se svými vlastními dětmi o komunismu? O tom, co se děje ve vašem životě, který ovlivňoval i je.

Nikdy jsem nebyla moc opatrná, jsem narozena v Beranu. Také moje kniha se jmenuje Hlavou proti zdi, já prostě trkám. Já říkám věci na rovinu, někdy až moc. Někdy si říkám, holka, co jsi to zase vypustila z úst, a omlouvám se tomu člověku. Já nejsem opatrný člověk. Děti s tím měly problém, moje nejstarší dcera Káča promovala ve čtyřiceti letech v Anglii jako ovdovělá maminka dvou holčiček. Druhorozená dcera Bára dělala vysokou školu v devadesátých letech.

• Vy jste se připojila k Chartě 77. Jakou jste v ní měla roli?

Já jsem byla jedna z prvních, která Chartu podepsala, to nebyla zdaleka první věc, co jsem podepsala. Co mi přišlo pod ruku, to jsem podepsala. Přišel Jiří Dienstbier a Jiří Frodl, rozhlasový redaktor a dopisovatel v Londýně. Přinesli Chartu a ptali se, zda to podepíšu. Řekla jsem, že samozřejmě, ale že to potřebuji ukázat Zahajdovi (životní partner), až skončí ten večer v divadle. Věděla jsem, že bude tanec, a tak jsem mu chtěla dát šanci, aby se se mnou alespoň formálně navenek rozešel. Nakonec byl tanec mezi vejci, v tu dobu už nestáli estébáci před domem, ale rovnou seděli na schodech. A když jsem s nimi odmítala jít na výslech, tak mě táhli na andělíčka.

S Chartou jsem se nescházela, někdy u mě lidé přespávali, ale jelikož jsem byla „zločinec“, tak jsem nechtěla ohrožovat svoje známé, kamarády a nejbližší. I proto jsem se v roce 1969 přestala stýkat s lidmi z televize. My jsme byli v televizních novinách výborná parta, já jsem to vše zrušila, abych je neohrožovala tím, že se s nimi budu stýkat.

• V Chartě jste se samozřejmě potkávala i s Václavem Havlem. Co pro vás znamenal Václav Havel?

Byl to můj milovaný kamarád, jeden z nejdůležitějších lidí, který prošel mým životem. Samozřejmě, že dělal chyby, samozřejmě, že jsme se na některá témata hádali, ale pro mě to byl fantastický člověk.

• Jste cílevědomá, ambiciózní žena, která ráda pracuje, a po roce 1969 jste musela dvacet let lepit pytlíky. Našla jste si nějakou psychickou berličku, aby se z toho člověk nezbláznil?

Kdyby přišel zázračný dědeček a zeptal se mě, co bych měla za přání, tak bych měla jediné. Aby těch jednadvacet let trvalo kratší dobu, protože to nebyla moc velká sranda. Já jsem začala dostávat velké deprese, to bylo hrozné. Ještě jsem nevěděla, o co jde, takže na to přišel Honza Cimický, který přišel a vysloveně řekl, že mám těžké deprese. Měla jsem velikou kliku, že jsem žila jednatřicet let s Jirkou Zahajským, který byl báječný. Ten mě svým způsobem podržel, také jsem měla povinnost vůči dětem, ale moc velká sranda to nebyla.

• Je úžasné, jak jste v jednadevadesáti letech velice čilá a energická.

To je povahou, mám kliku, měla jsem krásné rodiče, zdědila jsem dobrou pleť, takže vypadám tak, jak vypadám i v jednadevadesáti. Nic s tím vůbec nedělám. Staří je blbec. Vždycky si vzpomenu na Květu Fialovou, která přišla, když jsem jako poslankyně oddávala na Staroměstské radnici, a bavily jsme se o našem zdraví, kde nás píchá. Ona přišla a říká, co děláš, Kamčo, stáří je krásný! Já jsem jí na to říkala, jdi do prdele, na co si to hraješ!

PODÍVEJTE SE NA VIDEO Z SHOW JANA KRAUSE