Psycholog Michal Florian: Děti o Vánocích nesmí cítit zklamání

Kouzlo Vánoc se z myslí lidí vytrácí. Nejen tím, že jsou obvykle na blátě, takže na zasněženou romanci je třeba zapomenout, ale hlavně proto, že dost lidí, kromě křesťanů, si z nich udělalo svátky blahobytu, konzumu, lenosti a obžerství. Ale i stresu, hádek, výčitek, rozchodů. Přinášíme pár doporučení psychologa Michala Floriana, jak tomu všemu předejít, zejména pokud jde o děti.

Eliminujte konfliktní situace

Ta první začíná hned po snídani na Štědrý den. Hospodyně má ještě spoustu drobných prací, které potřebuje dodělat, takže pokud se jí budou nedočkavé děti přitom plést pod nohama, je oheň na střeše. Chápavý manžel by měl situaci vytušit. Ten, kterému to nedojde, by měl být bez milosti do oběda i s potomky vyhozen. Nemusí do práce, takže nemá výmluvu, proč to nejde.

Díky omylu bývalých federálních poslanců máme společně se Slováky jako jediní na světě volno. Všude jinde jde o všední den. Ježíš totiž přišel na svět ne 24. ale 25. prosince. (Proč slavíme o den dřív, by mohlo souviset s tím, že Židé počítají počátek dne od západu slunce, ne od půlnoci, tak jsme ho podle nich přesunuli). Možností, kam s potomky jít, je spousta. Mohou společně s tatínkem plavat, bruslit, lyžovat, pokud je na čem, nebo jít jen tak na procházku.

Při ní by bylo vhodné udělat krátkou zastávku v kostele, bez ohledu na to, zda tam chodíte nebo ne. Pohled na nasvícené jesličky, kdy Panna Marie chová za „dohledu“ zvířátek i chotě Josefa malého Ježíška, a omamná vůně kadidla působí společně s geniem loci, který má v sobě každý svatostánek, na každého. A podnítí dětskou představivost, o to víc se budou děti těšit na večer. Protože při návštěvě kostela děti určitě uvidí pokorně klečící věřící, není od věci říct pár slov o modlitbě a jejím významu. I když jsme ateisté.

Bojujme se Santa Clausem!

Po listopadu 1989 nám reklamní agentury místo Ježíška, který u nás tradičně naděluje, jenže není jako miminko marketinkově využitelné, začaly masivně cpát obézního vousáče Santa Clause. Podobně, i když z jiných důvodů, kdysi zkoušeli soudruzi dědu Mráze (mimochodem jsou si se Santou dost podobní). Sice nakonec neuspěli ani s jedním, na sociálních sítích vznikly dokonce inciativy typu „Ježíška si vzít nedáme,“ ale televize je mocné médium a internet ještě větší, takže občas na nás tlusťoch odněkud vykoukne. Nejlepší je ho ignorovat! Neměli bychom používat ani jeho rekvizity, zejména červenou čepici s bílou bambulí. To jen vnáší zmatky do dětských duší, některé si dokonce myslí, že Ježíšek je Santův syn (!), neví o něm nic, nebo jen velmi málo. Přitom jeho životní příběh je pro jejich fantazii určitě přitažlivější než u Santy se sáněmi a soby. Ty si těžko dítě představí, když je nikdy nevidělo.

Do módy se v poslední době dostaly adventní věnce, není určitě od věci při zapálení každé svíčky prohodit pár slov, jak miminko přišlo na svět, aby ho spasilo, bylo od kolébky pronásledováno, i o pozdějším životě, kdy jako dospělé činilo zázraky. Jaké tradice předáme dětem, takové budou předávat ony dál. A pokud se vytratí duchovní význam Vánoc, mohou se pak slavit prakticky kdykoli!

Udělejte sváteční atmosféru

Štědrý den je hodně o tom, jakou dokážeme navodit atmosféru. I maličkostmi. Měla by být opravdu na pohled sváteční. Slavnostně prostřený stůl s bílým ubrusem, na něm talíře a servis, které jinak běžně nepoužíváme, ozdobený třeba větvičkami ze stromku, kvalitní ubrousky, ideálně plátěné, rozmístěné příbory tak, jak mají být. Pro všechny musí být potěšením k jídlu usednout. Pochopitelně ve vybraném oblečení, muž by měl mít, když už ne sako, tak alespoň bílou košili a kravatu, žena sukni, děti pak na sobě šaty, či oděv, co běžně nenosí. Když si vezmeme na sebe jako obvykle džíny či dokonce tepláky a tričko, vlastně význam výjimečnosti celého večera devalvujeme.

Dodržujte obvyklé postní menu

K obědu si už dnes asi jen málokdo dá oblíbené jídlo našich předků, houbového kubu, ale protože jde o postní den, je vhodné zvolit něco bez masa. Někomu postačí třeba bramborová polévka, děti jistě nepohrdnou těstovinami. Jako hlavní večerní menu se má vždy podávat zahuštěná polévka, kdo nerad rybí, může dostat krémovou hráškovou či podobně. Pak ryba, dnes už v mnoha rodinách nikoli kapr, ale nějaká exotická, a k ní bramborový salát.

Dnešní mladá generace má tendence nabízet místo nich, které jak říkají, „nemusí,“ oblíbený smažený sýr a hranolky s tím, že jde také o postní jídlo. Když se zeptají, proč se tedy nejí, dostanou obvykle odpověď, že je to zvyk. Následuje replika, že zvyky jsou od toho, aby se měnily, a scéna jako z Pelíšků (knedlíky – noky) je na světě. Je také dobré vědět, že se klasická štědrovečerní jídla začala jíst na Vánoce proto, že byla – na rozdíl od masa – dostupná všem, šlo o solidaritu s poddanými, na to by mladí mohli slyšet. Navíc jim (naštěstí) bramborový salát většinou chutná, a protože je často jen jednou ročně, těší se na něj.

Stromeček není reklamní poutač

U zdobení stromečku bývají často zejména mezi sourozenci stejného pohlaví boje o to, kdo dá závěrečnou hvězdu na špičku. Nejlepší je domluva, že se budou každoročně střídat, v těchto situacích totiž také často vzniká konflikt, který pokazí náladu. Měl by být postaven spíš odpoledne, opět se tím uvolní místo pro ženy, aby mohly spustit poslední dodělávky, zdobení se většinou neúčastní.

Dnes je v módě vylepšovat stromek blikajícími žárovičkami. Dávají se i do oken, někdo si s nimi vyzdobí celý dům, což pak spíš působí jako reklamní poutač nebo atrakce na Matějské pouti. I v tomto případě méně znamená více. Pohled na hořící svíčky a prskavky v zšeřelé místnosti je přece o něčem úplně jiném. Zvlášť, když se při jejich svitu všichni drží za ruce a zpívají koledy, které nepouští ze záznamu. Okamžik, kdy spontánně vytrysknou z lidí emoce, je mnohem krásnější než drahá věc. Poetické je, co dělá pár rodin, které celé Vánoce večeří jen ve svitu svíček stromku.

Štědrý den nebo potlach?

Někdy dnešní Vánoce připomínají spíš indiánskou slavnost potlač (my ho přejmenovali na potlach), kdy se účastníci trumfovali, kdo věnuje druhému věc vyšší hodnoty. Dárky jsou alfa a omega Vánoc a mnohdy i příčina, proč nedopadnou dobře. Mají být totiž vybírány tak, aby potěšily toho, kdo je dostává, ne daruje! Hlavně otcové mají tendenci koupit dárky, s nimiž si pak hrají sami! Největší radost způsobí absolutně nečekané dárky– jsou nezapomenutelné. Já si i po čtyřiceti letech vybavím obrovské nadšení, jaké jsem měl z kompletní edice vázaných (zakázaných, takže pro dítě o to přitažlivějších) Rychlých šípů! Ty kdysi dostal můj táta a pracně je pak ve své velké knihovně hledal. Tento dárek ho nestál ani korunu a radost z něj se pro mě rovnala extázi.

Takže na ceně opravdu nezáleží. Dávat klíčky od auta jsou móresy zbohatlíků. Kdo řekne, že neví, co má potomkovi koupit, dokazuje, že ho nezná, nebo neposlouchá. Ten totiž touhu vyjadřuje opakovaně, dlouho předem. U manželů je to komplikovanější, obchodníci jsou proto každoročně zahlceni žádostmi o vrácení zboží. Řešení je prosté, vsadit na jistotu. Muži ocení láhev drahého vína, které svátečně pijí, ženy kosmetiku. Při jejím výběru se nemusí nic vymýšlet, stačí si prohlédnout koupelnu. A uvědomit si, že není důležitý dárek, ale to, zda ho dostáváme z lásky, citu.

Peníze kazí charakter

Konstatování v titulku je v mnoha ohledech pravdivé, nikdy proto nesmí být pod stromečkem obálka s jakýmkoli obnosem, to už je lepší, když tam není vůbec nic. Peníze nejsou dárek! Ani pro dospělé, natož děti! Ty pak mohou začít vnímat, že se kvůli nim nemusí jen pracovat, protože se dostávají i zadarmo, a podle toho se i v životě chovat. Navíc dokazujeme, že si obdarovaného nevážíme, nebo o něm nic nevíme, když nejsme schopni vybrat věc, která by se mu líbila. Zvlášť když každoročně před Vánoci hodně často zazní okaté věty typu: „Kamarád dostal k svátku xxx. To bych chtěl taky.“

Stačí nebýt hluchý. Dárků by ani nemělo být až moc, stejně si obdarovávaný oblíbí jen pár z nich a ostatní se pak někde válí. A nikdy nedávat měkouše, jak mladí říkají tričkům, svetrům, prostě těm, u nichž je na omak patrné, že jde o oblečení a dotyčný je někdy ani nerozbalí. I když může jít o značkové „kousky,“ pod stromeček se prostě nehodí, hlavně u kluků. Navíc to mohou oprávněně vnímat jako švindl, když jde věc, kterou stejně potřebují. Dítě nesmí cítit zklamání. Pokud nedostane věc, na kterou prostě rodina nemá, je nutné mu to vysvětlit. Zklamání sice bude, ale o trochu menší, a dítě ucítí snahu a pokusí se pochopit situaci, i když u těch menších je to těžké.

Dodržte, co jste slíbili

To se týká hlavně jednoho z nejčastěji používaných mýtů o zlatém prasátku, které uvidí za odměnu děti, co se celý den poctivě postily. Dětská naivita je bezbřehá, sliby berou vážně, takže pocit lítosti, když se i přes jejich oběť daná věc nesplnila, prožívají dost intenzivně. Zde může pomoci představivost rodičů. Mohou jim například prasátko předvést v podobě odrazu zrcátka na ztemnělé zdi. Stačí ruce, nemusí mít ani rekvizity, stačí využít odrazu světla. Navíc jsou tu triky na počítači. Vzhledem k tomu, že jde o národní pověru, známou už ve středověku, měli bychom ji nejen dál šířit, ale hlavně plnit. Pokud víme, že to není v našich silách, je mnohem lepší konstatovat: „Dřív se říkalo, že každé dítě, co se postí, uvidí zlaté prasátko, ale dnes už se to stává jen výjimečně.“ Je na potomkovi, zda to přijme jako výzvu. Pak už zklamání totiž necítí, prostě to zkusil a nevyšlo to.

Časté sliby jsou hmotné, nechtěné, kdy potenciální dárce už při vyslovení nemá v úmyslu je realizovat, protože jsou podle něj nemožné. Týkají se třeba výrazně zlepšeného prospěchu ve škole apod. Jenže motivovaný potomek může překvapit a pak se oprávněně dožadovat plnění (i když tyto dary bývají většinou hodně furiantské, jako vše, s čím nepočítáme, že budeme muset udělat). Přesto mu musí být vyhověno, porušený slib znamená ztrátu důvěry. A bez ní nemůže být žádný kvalitní vztah, milostný, přátelský ani rodinný.