Veronika Žilková: Muži v Izraeli mají na starost výchovu dětí, jsou jich plné parky

S často obsazovanou herečkou Veronikou Žilkovou jsme se potkali na natáčení pořadu Show Jana Krause. O mezilidských vztazích se v rámci respektu ke své dceři Agátě, která se nedávno rozvedla, bavit nechtěla, ale Izrael, kam před rokem a půl odcestovala s manželem Martinem Stropnickým v roli manželky diplomata, nás jako téma zcela pohltil. Jak odlišný byl její život ve státě, kde pro většinu obyvatelstva není válka pouhým slovem?

• Před několika měsíci jste se vrátila z Izraele, kde jste žila víc než rok a půl. Co vám osobně Izrael přinesl?

Izrael je země, kde je neuvěřitelná pohoda. Naučila jsem se tam mít čas pro sebe, odpočívat a nezabývat se tím, co se děje v Evropě. Doporučila bych tam jet všem, kteří si chtějí odpočinout od evropské kultury. Není se čeho bát. Jak mi tam řekla jedna velmi stará paní: „Já tu válku znám také jenom z televize.“ V Izraeli funguje skvělá prevence před takovými situacemi, navíc se boje odehrávají jen na určitém území, takže většina obyvatel válku opravdu nezažila.

• Co jste se od Izraelců naučila?

Izraelci jsou nám hodně podobní, potkáte tam spoustu potomků Čechů a lidí z východní Evropy. Nenapadlo mě, že ještě budu moct oprášit ruštinu. Nenapadlo mě, že se v obchodě nakonec nejlépe domluvím rusky. To řízení už je tam ale horší, oni strašně troubí. Netroubí proto, aby upozornili, že jedete vy blbě, oni troubí proto, aby oznámili: pozor, pozor, jedu špatně! Toho jsem vlastně nakonec i trochu využívala. Takže řízení auta je docela nervák, ale na dálnici mají speciální pruh pro auta, v kterých sedí více než dva lidi, to znamená pro rodiny s dětmi, takže tam mají přednostní pruh. Když tedy máma jede s plným autem dětí, nemusí stát v koloně a jede.

• Když jsme u těch dětí, jak vypadají izraelské vztahy mezi muži a ženami? Vždy na mě působili, že se snaží o rovnocenné partnerství.

To je moje oblíbené téma! Naopak, myslím, že muži hodně poslouchají. Podle hebrejského náboženství ženy porodí a na muže spadá výchova dětí. Vlastně tam vůbec nechápou takový náš český obraz upracované maminky s taškami vláčící se s dětmi a tatínek je někde jinde. V sobotu mají volno a na sportovištích a plážích vidíte výhradně otce. Na jednoho otce spadá klidně až pět dětí od novorozence až po dvanáctileté, na kolo mají takové speciální vozíky, kde mohou vozit až pět dětí. Je to možná tím, že i ženy mají povinnou vojenskou službu, ženy jsou zvyklé na rovnoprávnost. Nenapadne je to naše „já to udělám radši sama“ a také si víc váží svého volného času. Říkala jsem si, že bych se zrovna tohle od nich také moc ráda naučila. Kromě toho strašně milují děti, myslela jsem, že Italové nejvíc, ale Izraelci vedou. Děti se neokřikují, a přesto ze všech vyrostou velmi vzdělaní lidé.

• Jak vypadá život manželky diplomata?

Manželky diplomatů mají na práci udržovat dobré vztahy s ostatními zeměmi. Byla jsem členkou dvou klubů, kde jsme měly programy jako například představovaní naší země. Bylo to docela nápomocné, protože manžel třeba přišel domů a říkal, že jednal s nějakým velvyslancem, který byl velice unavený. Já jsem mu vysvětlila, že s manželkou mají doma miminko a rostou mu zuby (smích). Samozřejmě, že tam nejsou jen manželky, jsou tam i velvyslankyně se svými partnery nebo homosexuální páry. Na té oficiální platformě se potkávají a organizují se různé akce. Já jsem třeba organizovala divadlo. Oproti mému šílenému rytmu v Čechách to bylo nádherné, protože jsem měla ohraničený čas práce. Kromě toho mají spoustu svátků, umí odpočívat a já už na sobě cítím, že zase propadám tomu evropskému shonu.

• Izrael už od počátku roku sužuje koronavirus. Zatímco my tady protestujeme proti rouškám, Izraelci jsou na nařízení vlády zvyklí. Jak to tam prožívají?

I covid tam snášejí bez reptání, ačkoliv mají mnohem přísnější opatření. Hodně se tam pokutuje, ale i tak mají vysoká čísla. Teď mi manžel zrovna říkal, že se čísla snižují, už tam mají kolem 7 000 nakažených denně, ale jelikož je to 9milionová země, je to opravdu hodně. Potýkají se s tím v podstatě od nového roku.

• Hlavním impulsem pro návrat do Čech byla vaše maminka, která měla vážné zdravotní problémy. Starost o vlastní rodiče je téma, o kterém se často nemluví. Vaše kolegyně Zuzana Kronerová o tom v našem společném rozhovoru mluvila velice otevřeně. Jak starost o maminku zvládáte?

Přijela jsem, když byla karanténa, vzala jsem si maminku, pak přijel můj bratr, který žije v Panamě. Teď se tam stále nemůže vrátit, takže jsme na maminku byli během léta dva. Ale maminka se od září chtěla vrátit zpátky do domu s pečovatelskou službou, kde má svoji partu. Byla smutná, že se nemůžou kvůli karanténě scházet, protože hrají po večerech domino a chodí spolu na oběd. Vypadá to ale, že kvůli momentální situaci zase poputuje domů. Jsem nejmladší ze sourozenců a mí sourozenci odešli brzy z domova, byla jsem zvyklá starat se už tehdy o moje stárnoucí rodiče. Maminka nám vždy říkala, že když někdo věnuje lásku, tak ji dostane zpátky. Naši rodiče nám jí rozdali hodně, absolutně mě neobtěžuje se o maminku starat a nedovedu si představit, že bych jí to nevracela.