19. září 2024 15:30
Komerční sděleníČasopis Záhady života: Děti, které mají žlutou hvězdu na duši
V táborech smrti bylo v průběhu druhé světové války zastřeleno či zplynováno téměř 2 700 000 židů a mnoho lidí dalších národností. V souladu s německým plánem Generalplan Ost byli ve vyhlazovacích táborech různého typu likvidováni ve větší míře i příslušníci pro nacisty méněcenných slovanských národů, například v německých táborech v Polsku bylo zlikvidováno zhruba 1,3 milionu Poláků (mimo židy) a 800 tisíc sovětských válečných zajatců. Umíte si představit, kolik zmučených duší v té době opustilo svá těla? A co si s sebou mnohé z nich přinesly do nové inkarnace?
Už několikrát jsme se v průběhu let v Záhadách života zaměřili na případy dětí, které si vzpomínaly na své minulé vtělení v době druhé světové války a hrůzy, kterými byly nuceny si tehdy projít. Tyto extrémní prožitky jsou děsivé a v mnohém poučné i pro dnešní generace.
Krutosti války by se už nikdy neměly opakovat – na tom se asi shodne většina z nás. Pojďme se podívat na výpovědi těch, kteří si je v podobě snů souvisejících s holokaustem, záchvatů paniky, děsivých vhledů do minulosti, fobií z vlaků, sprch nebo uniformovaných mužů přinesli s sebou do dalšího života. Většina osob, které tu budeme citovat, se narodila v letech 1945 až 1961 v Severní nebo Jižní Americe, Evropě či Izraeli.
Odkud přicházejí ty sny?
Minulý život z doby druhé světové války přichází ve snech jako nečekaný a nevítaný návštěvník. Přestože snílek plně chápe, že tohle jsem byl já, jako dospělý se touží dozvědět více o tom, kým tehdy byl, nebo svůj sen potvrdit historickými fakty.
Mary Johnsová, katolička z Wisconsinu, která se narodila v roce 1960, se svěřila se svými prožitky Saře Yoheved Riglerové. „Ve čtyřech letech jsem začala mít noční můry, ve kterých jsem ale byla dospělá žena. Vždycky byly o běhu neznámým městem, zcela jiném, než bylo to, kde jsem bydlela já. Ulice a uličky byly z cihel nebo dlážděných kamenů, domy byly menší a stály ve větších rozestupech než ty, které jsem znala.“
„V tom snu jsem viděla proud lidí u vlakového nádraží přecházet přes železniční můstek, který se táhl přes podchod, jímž se také dalo projít nebo projet. Stála jsem tam a s hrůzou pozorovala, jak nahé, krvácející masy lidí byly nahnány přes onen most a jejich krev kapala na chodník pod ním. V příštím okamžiku mě oslovili vojáci, kteří požadovali mé šperky, můj snubní prsten. Pak jsem začala utíkat a oni se rozběhli za mnou.“
„Běželi jsme přes pole, kde mě dohnali, svalili na zem a podřízli mi hrdlo. Vlastně jsem cítila, jak moje duše opouští skrz tuto krvavou ránu mé tělo. Pak jsem se pokaždé s pláčem probouzela. Tyto noční můry přetrvávaly až do mé dospělosti.“
„Od té doby jsem přečetla tolik příběhů přeživších z druhé světové války, kolik se mi jen dostalo do rukou, a noční můry se vytratily. Studovala jsem fotografie a přemýšlela, jestli jednoho dne najdu obrázek toho zvláštního železného mostu. Pak jsem jednoho dne narazila na paměti Livie Bitton-Jacksonové, která jako židovská dívka přežila holokaust (Žila jsem tisíc let, I Have Lived a Thousand Years).“
„V knize líčila, jak bylo obyvatelům jejího města nařízeno pochodovat přes most u vlakového nádraží. Ti lidé neměli nic, jen to, v čem byli (ne)oblečeni. Když jsem pročítala stránky pamětí, byla jsem úplně zaplavena tím, co mohu popsat pouze jako důvěrně známý pocit: ‚Ano, to je přesně to, co se mi tehdy stalo!‘.“
„I když to pro mě bylo šokující zjištění, i bez tohoto zdánlivě potvrzujícího důkazu, odjakživa vím, že se mi zdávalo o mém minulém životě. Už jako malá holčička jsem věděla, že ta dospělá žena s podříznutým hrdlem jsem byla já. Žádné jiné vysvětlení mi navíc nedává smysl. Neexistuje žádný způsob, jak by čtyřleté dítě v roce 1964 mohlo přijít k informacím, jež jsou nezbytné k tomu, aby vyvolávaly tak hrozivé sny.“
Philipa Grahamová, narozená do křesťanské rodiny v Austrálii v roce 1966, se jako dítě také potýkala se sny o koncentračním táboře. V dospělosti je považovala za hloupé fantazie, dokud o mnoho let později náhodou nezjistila, že šlo o realitu:
„Zdávalo se mi o koncentračním táboře a tamním místě, kde probíhaly jakési stavební práce. Bylo tam hodně bahna a zdálo se, že všichni co tam byli, kopou bazén… i já a Joseph (ve snu jsem ho znala a mluvili jsme jazykem, kterému jsem ve snu rozuměla, ačkoliv mi byl neznámý). Zdálo se mi také o mém konci tady a plynu, který mě dusil. Pak jsem zemřela a ze snů se budila celá zpocená. Myslela jsem si, že je to hloupé… Kdo tehdy slyšel o bazénu v koncentračním táboře?“
O několik let později se zrodil internet a jednoho dne Philipa navštívila i webovou stránku o Osvětimi. Tady při procházení fotografií objevila snímek osvětimského bazénu.
Další výpovědi těch, kteří si ve svých snech vzpomněli na svůj minulý život za zdmi koncentračního tábora, najdete pouze v Záhadách života, které jsou na vašich stáncích již od 19. 9. 2024.
Autor článku
Komerční sdělení
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
