Jakub Prachař popsal svůj vztah k hádkám a rvačkám. Nechápu, že takhle někdo žije
Trailer filmu Hádkovi
V každé rodině je občas dusno. Když se schyluje k boji o dědictví, agresivita stoupá i u lidí, kteří zatím platili za tichošlápky. O třenicích v jedné české rodině vypráví nová komedie Hádkovi, ve které jednu z hlavních rolí ztvárnil Jakub Prachař (38). Co o natáčení prozradil webu Prima Ženy?
Jakube, co vás přesvědčilo, abyste přijal jednu z hlavních rolí ve filmu Hádkovi?
Nalákalo mě dlouholeté přátelství se Sandrou Novákovou a Vojtou Moravcem. Pracovali jsme spolu na seriálech i filmu, takže mě jednoznačně nalákaly předchozí pracovní zkušenosti i přátelské vztahy.
Film je především o hádání se. Souhlasíte?
Ano i ne. Film mi trochu připomíná první snímek o Homolkových, což je komedie i smutný film. Také se tam hodně hádají, a když se zrovna nehádají, jsou tam stejně pořád nějaké ruchy, působí to rozčilujícím dojmem. Na druhou stranu jsou tam i smutné a dojemné situace, stejně jako v tomto filmu. Není to tedy uhádané od začátku do konce, je tam ale mluva, která je spoustě lidem vlastní. A je běžné, že se lidé opakovaně hádají a usmiřují.
Znáte ze svého života takové nekonečné hádky?
Bydleli jsme v paneláku v Libni, kde bylo v koupelně všechno slyšet, a když jsem strčil hlavu pod vodu, bylo to slyšet ještě víc. Poslouchal jsem tak sousedy. Občas se hádalo víc partají, ale to nebylo ono, to už bylo moc. Proč se vlastně lidé hádají? Lidé mají tendenci se nedat, každý si chtějí prosadit to svoje. Všichni si hájí svoji pravdu, a jakmile na sebe narazí dvě pravdy, je z toho hádka. Už odpradávna to tak bylo, že měl vždycky někdo největší pravdu. Film je nahoru a dolů, stejně jako to probíhá ve vztazích.
Vaše postava je klidnější, než jsou ty ostatní...
Jsem tam taková nárazná postava, tři jsou vychýlení a jeden to odráží. Vyfasoval jsem roli toho jediného normálního, což je někdy škoda, že se v ní nemůže člověk tak vyřádit. Moje role je možná nejnudnější, ale někdo to holt dělat musí (Jakub se začne smát).
A co váš filmový tatínek, ten se také tolik nehádá, není on ta nárazová postava?
On je tam takový moudrý i trochu směšný muž. Ono obecně, i když někdo v té rodině řekne něco chytrého, je to tak napůl. Celá rodina příliš chytrosti nepobrala a to moudro, které tatínek řekne, je určitě nejvíc, co umí, ale stejně to působí trochu směšně. Pro rodinu je to ovšem velké, oni přemýšlejí podobně jako on.
Zkoušeli jste hádky dopředu?
Ano, během zkoušek bylo něco na papíře, pak se to rozvinulo a zapisovaly se naše hádky, které se poté do filmu dostaly, aby byly přirozené.
Jak to probíhalo během natáčení? Vyhádali jste se během scény a pak už jste na sebe byli hodní?
Já jsem z hádek strašně vyčerpaný, stydím se, jsem u hádání směšný. A myslím, že hádky vyčerpávají každého. Když bylo u natáčení volno, všichni někam zalezli, aby měli chvíli klid. Navíc se scény opakovaly a bylo velmi těžké hádky oddělit, vědět, kdy se mám hádat roztomile a kdy ne. Někdy mi to přišlo monotónní, ale to bylo tím, že v natáčecích dnech to bylo všechno zhuštěné. Když jsem nakonec film viděl, dává smysl, hádky gradují a jsou různé.
Prožíváte emoce, i když se hádáte filmově?
Abych mohl co nejméně hrát a být přirozený, je dobré si co nejvíce navodit konkrétní situaci. Naučím se text, abych ho uměl automaticky, a pak se snažím celé situaci poddat, nepřemýšlet, že je tam kamera, a ponořit se do emocí, aby mě to neslo samo. Myslím, že je to i vidět.
Ve filmu Hádkovi dojde i na rvačku. Jak se vám točila?
Rvačky nenávidím. Vím, že se to bude točit několikrát, aranžuje se to, zkouší, válíte se tam, nic se neříká. Nakonec ale tahle rvačka vyšla dobře. Točila se poslední den, protože na place pak vznikl takový nepořádek, že by ho nikdo neuklidil, a bylo to strašně rychlé. Stává se mi, že když mám z některé scény obavy, je to nakonec daleko lepší, než jsem čekal. A to je případ i této rvačky. Bylo to rychlé a úderné.
Zkoušeli jste ji dopředu?
Ne, ne. Taková rvačka se zkoušet nemusí. Příprava by byla na škodu, to je česká rvačka, ne americká (Jakub se začne usmívat).
Kdo byl horší – vaše žena, kterou hraje Sandra Nováková, nebo švagrová, kterou ztvárnila Jitka Čvančarová?
Když byla každá sama, ještě to šlo, dohromady ale byly hrozné obě stejně. Moje filmová manželka se v hádkách hrozně cyklila a představa, že něco takového prožívám v běžném životě, je strašná. Musí to být neuvěřitelně vyčerpávající. Nechápu, že někdo takhle žije a každodenní hádky ho stojí tolik energie, kterou by mohl využít jinak. Třeba sekat dříví nebo dělat cokoli užitečnějšího než se dokola hádat.
Film není jen o hádkách, ale i o vztazích mezi členy rodiny a také o umírání, i když i to je podávané trochu směšnou formou...
Je bohužel realitou, že mnoho lidí své staré příbuzné vnímá jen jako ty, kteří jsou na obtíž, jsou pomalí a potřebují péči. Ve filmu to vypadá přehnaně, ale nedělám si velké iluze, že by to v běžném životě bylo jinak. I kvůli pár korunám, které by mohli lidé zdědit, jsou často schopni se pohádat se svými blízkými. Je to smutné i směšné zároveň.
Hádáte se někdy kvůli politice?
Nehádám se, mám totiž tendenci o věcech přemýšlet až moc do hloubky. A když se dívám na současné politiky, je to tak strašně nepřehledné, že nemá cenu se o tom hádat. Rozčiluje mě, jak jsou ve svých rolích špatní, blbě hrají, že nekradou, blbě předstírají zájem o lidi, jsou to špatní herci. To mě irituje. Takže o politice se nehádám, nechce se mi hádat o špatných hereckých výkonech.
Co dělat, aby se člověk přestal hádat?
To by bylo krásné, kdyby to někdo dokázal na celém světě, zničily by se atomové bomby, zakopal uran, všem by bylo už jen dobře. Jenže to nejde. Nejde se přestat hádat ani v rámci jedné rodiny. A navíc – nejenže je nemožné přestat se hádat, ale byla by to i škoda, hádání se je někdy potřebné. Kdyby se všichni k sobě chovali hezky, ani nepoznají to hezké, když se to nestřídá s ošklivým. V tom je hádka vlastně skvělá věc.
Autor článku
Josef Šťastna
Josef Šťastna začínal jako editor na Blesk.cz, pak dělal hlavního editora na TN.cz a téměř šest let působil jako šéfredaktor webu eXtra.cz. Nejvíce ho zajímají neobyčejné příběhy tzv. obyčejných lidí.
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
