Násilí k Velikonocům nepatří. Ohraďte se a buďte důrazné, říká Jasmína Houdek
Velikonoce jsou sice nejvýznamnějším křesťanským svátkem, novodobé oslavy ale nemají s tradicí mnohdy už nic moc společného. Řada žen nemá Velikonoční pondělí zrovna v oblibě, protože muži přicházející na koledu mohou být příliš hrubí. Jak si stát za svým, když tento svátek nechcete slavit, jak si vymezit hranice a co dělat, slavíte-li s rodinou, poradila zakladatelka projektu věnujícího se sebeobraně Jasmína Houdek.
O Velikonocích muži chodí na koledu s pomlázkou, to ale nemusí být ženám příjemné. Jak se mají ohradit i proti argumentům, že to je tradice a že se nemají čemu bránit?
Na začátku pojďme říct, že tradice nikdo rušit nechce. Co ale zrušit chceme, je překračování hranic a hrubé násilí. Většina z nás si vybaví několik historek o tom, jak maminka pustila koledníky do domu a ti je pak vyšlehali ještě v posteli. Moje osobní zkušenost je ta, že mě hodili do rybníka, mně se pak rozpadly boty a šla jsem domů bosa, když mi bylo třeba 12 let. Ale spousta mých studentek i žen z okolí popisuje situace, kdy měly modřiny na nohou, kdy si koledníci nevzali běžnou pomlázku, ale třeba anténu, drát, bužírku nebo jalovec namočený přes noc v soli, aby to víc štípalo. Takhle prosím ne, to nemá s tradicí a původní pomlázkou nic společného.
Průkopnice emancipační sebeobrany Jasmína Houdek spoluzaložila start-up Moderní sebeobrana a je autorkou stejnojmenné knihy. Její misí je svět bez násilí, i proto se svým týmem usiluje o to, aby sebeobrana byla součástí školních osnov. Sebeobranu dostala na prestižní konference i do vyloučených lokalit. Naučí vás, jak používat hlas jako zbraň a jak se vyhnout násilí. Jejím heslem je: „Když se dnes ozvu, nebudu se zítra muset bránit fyzicky.“
Symbolické vyšlehání pomlázkou je pro hodně lidí v pořádku, ale většinou to tak nevypadá. Začne vám na zvonek zvonit parta často i opilých mladíků, kteří to přehání a jsou spíš suroví, než že by ctili nějakou velikonoční tradici. A v tento moment je v pořádku se vymezit nejen proti nim, ale třeba i proti rodině, pokud nás do toho tlačí. První má rada je, pokud se toho účastnit nechcete, tak se toho neúčastněte. Není naše povinnost barvit vajíčka, připravovat koláčky, rozdávat cukrovinky a nalévat panáky. Pokud nemusíme a nechceme, neotevírejme, zatemněme okna a sledujme klidně seriál. Je to v pořádku. Nikomu nedlužíme vysvětlování, nemusíme se o to prosit. Jsou to naše hranice. Můžeme to brát jako den jako každý jiný.
Čtěte také: Ve světě bojují s nedostatkem vajec, jak je na tom Česko? Hrozí zdražení, varují ekonomové
Druhá věc, pokud chcete otevřít, ale pomlázka se zvrtne a někdo vás začne šlehat hrubě, ohraďte se. Buďte důrazné, použijte stručnou komunikaci a odmítněte to. Ale pozor, když ti lidé jsou třeba v partě a jsou ještě přiopilí, mají alkoholem sníženou sebereflexi. Proto pokud můžete třeba přes okno vidět nebo uslyšíte, že je to za dveřmi bujaré, prostě neotevírejte. Spousta z nás si z takových situací odnáší těžké vzpomínky, některé z nás i trauma.
Velikonoce se obvykle tráví v kruhu rodinném. Co dělat, když nejsem ta, kdo má na starost otevírání dveří?
Pojďme si ty hranice hájit ještě dřív, než je někdo překročí. Diskutujme, jak to máme, jak to potřebujeme a jak to chceme, ideálně ještě předtím, než přijde Velikonoční pondělí. Takže pokud přijedeme k rodině třeba už v neděli, řekněme jim, co požadujeme a že si nepřejeme, aby koledníci byli vpouštěni dovnitř. Jestli to někdo chce slavit, ať jde otevírat třeba k brance, ale ať je nepouští dovnitř, protože nám je to nepříjemné. A to tlumočme dopředu, pokud jim to nemůžeme říct osobně, klidně po telefonu.
Musíme ale počítat s tím, že hodně lidí to bere jako útok na sebe: „My Velikonoce takhle slavíme a ty se toho také musíš účastnit.“ Pokud nám ti lidé za to stojí a chceme udržovat dobré vztahy, diskutujme o tom s nimi. Mluvme o tom, co chceme, co nechceme, a vysvětlujme, že nám na tom vztahu záleží, tak se s nimi o tom takhle bavíme. Ale pokud je naproti nám někdo, kdo je hulvátský a nerespektuje nás, musíme být důrazní; „Já to takhle mám a budeš to respektovat, tečka.“
Na koledu se může vydat i někdo z naší domácnosti, někdo, kdo se může napít a komu pak pochopitelně nemůžeme bránit v přístupu domů. Jak se bránit vůči někomu, kdo nám může vtrhnout až do pokoje?
Hlavně s těmi lidmi, u kterých víte, že by se to mohlo stát, mluvte předem: „Jestli půjdeš koledovat, dobře, ale mě se tím ani nedotýkej. Nelíbí se mi to, nepřeji si to.“ A to jim řekněte, když budou střízliví, den dopředu, nebo než se vydají z domu. Jak už je člověk posilněný alkoholem, nedomluvíte se s ním, je to těžké. Má snížený práh citlivosti, vědomí a sebereflexe, takže domlouvat se s opilcem je těžké. On toho pak může litovat, když to stejně udělá, ale to vám je prd platné, když už se tak stalo. Pokud takový člověk přece jen přijde domů a bude si vymaňovat tradici, že vás vyšlehá, buďte důrazná, dejte ruce před sebe, použijte hlas jako zbraň. Stůjte si za svým.
Ráda bych ještě dodala, že tlak je vyvíjený i na muže. Ono se o tom moc nemluví, ale oni jsou také nuceni tuto tradici slavit, i když se jim moc nechce. Spousta kluků, nejen těch mladých z generace Z, ale i starší se toho nechtějí účastnit. My ty lidi můžeme mít na naší straně. Když řekneme, že se toho účastnit nechceme, oni to slyší a mohou říct, že to slavit taky nemusí. Na kluky a muže je nátlak také vyvíjený, pro ně také bývá trapné se toho účastnit. Nechtějí stát u starší sousedky, plácat ji přes zadek a říkat u toho koledu, když jim je 25 a víc. Chci klukům a mužům říct, že to taky nemusí dělat. Že to dělá celé okolí, sousedi, strýcové... buďte klidně za potížistu a řekněte, že se účastnit nechcete. Běžte hrát třeba Minecraft nebo koukat na televizi, je to úplně v pohodě. Ve společnosti je lidí víc, ale nikdo nemá odvahu nebo vědomosti na to, jak se ozvat, když se jim to nelíbí. My můžeme být tím prvním hlasem, který to změní, a může se stát, že se někdo z rodiny přidá. Což je fajn, bude nás víc.
Letošní Velikonoce jsou cenově příznivé: