Viktor Polášek: Za slzy se nestydím

Už jsi se smířil s tím, že pro tebe tahle cesta ke slávě skončila?

Smířil. Jsem soudnej, nebyl bych typově ideální představitel Robina. Ale doufám, že přijdou jiné nabídky, že mě třeba viděl někdo z autorů nebo producentů a budu se jim hodit do úplně jiné role. Že tahle cesta sice skončila, ale otevře se přede mnou jiná.

Jaká bys chtěl, aby byla?

Chtěl bych si vyzkoušet všechno možné. Lákalo by mě zahrát si i v nějakém filmu nebo seriálu. Ale vystudoval jsem brněnskou JAMU obor muzikál, takže bych byl strašně rád hlavně za nějakou muzikálovou roli. Za měsíce dřiny v soutěži jsem získal větší sebedůvěru ve zpěvu, ale taky na sobě zapracoval, co se týče tanečních choreografií. Takže bych to chtěl někde využít. Ale jestli se ptáš na vysněnou roli, tak mám dvě. Jedna je právě král Herodes z Jesus Christ Superstar, druhá kabaretiér v Kabaretu. Tam by se docela hodilo, že neměřím dva metry. V tom známém filmu ho hrál herec, který byl minimálně o hlavu menší než Liza Minelli.

Rozhovor jsme přesouvali kvůli zájezdu do Košic. S jakým představením jsi tam byl?

Hrál jsem roli mnicha v Drákulovi. Před pár dny mi zavolali, jestli bych se chtěl zúčastnit zájezdu, když jsem vypadl ze soutěže. Strašně rád jsem si v Drákulovi zase zahrál. Velkou radost mi udělal i producent Michal Kocourek, který mně nabídl práci v černém divadle All Colours Theatre. Je to představení, které kombinuje pantomimu, herectví a spoustu dalších prvků. Musím ho během čtrnácti dnů nazkoušet. Strašně se na to těším.

Kde jinde tě lidé můžou vidět?

Během soutěže jsem neměl žádnou práci, protože jsem se plně věnoval projektu Robin Hood. V Drákulovi jsem hrál minulý rok. Účinkuju ještě v Praze v Kudykamu a v Městském divadle Brno v Probuzení jara. Ale obě představení jsou na repertoáru tak třikrát čtyřikrát za tři měsíce, což je bohužel strašně málo.

Skamarádil jsi se s někým ze soutěže natolik, že zůstanete přátelé i dál?

Nejdřív jsme to hodně táhli s Láďou Korbelem a Eliškou Ochmanovou, když ale Láďa vypadl, už jsme se moc nevídali. Nejblíž ze všech finalistů je mi David Weingärtner. Říkám, že jsme v minulém životě byli jednovaječná dvojčata. David má kapelu, já taky míval několik kapel. Spojuje nás, že máme rádi srandu, posloucháme stejnou muziku, koukáme na stejné filmy, podobně vnímáme svět. Dokážeme prokecat hodiny. Davidova expřítelkyně nad námi jen kroutila hlavou a smála se, že si se mnou David rozumí líp než s vlastním bráchou. Ale já s ním taky.

Co dělá tvůj bratr?

Brácha je o tři roky mladší než já, jmenuje se Pepa po tátovi. Já jsem sice prvorozený, ale máma měla moc ráda romány Viktora Huga, takže mi dala jméno po něm. Brácha je člen Hradní stráže a žije na Kladně. Máme spolu hezký vztah, ale každej jsme jinej. On je voják a drsňák, miluje zbraně. Ale fandí mi a jezdil i na přenosy. Mám ještě o rok starší sestru Mirku, která žije stále s rodiči.

Kamarádi za tebou nejezdili?

Samozřejmě ano, ale spíš méně, protože jsou všichni z Moravy. A kamarádi, které mám v Praze, jsou většinou lidé z divadla, kteří v tu dobu pracovali. Jinak mám lidi rád a mám jich kolem sebe rád co nejvíc. Dokážu si s každým povídat a zajímá mě, jak ostatní vnímají svět. Ale momentálně mám prostě takové samotářské období – jsem teď takový „cíťa“.

Kde se to v tobě bere?

Nevím. Jsem narozený ve znamení Vah, ty jsou hodně nerozhodné a citlivé. Nikdo z naší rodiny není umělecky založený, i když táta měl v mládí kapelu Horizont a hrál na klávesy a na harmoniku. Profesí je ale frézař, máma pracuje v mateřské škole. Nejsou zvyklí dávat najevo city. Ve mně se to nějak znásobilo, ale opačně. Strašně rád blbnu a dělám srandu a nestydím se ani za slzy. Když se někomu něco povede, musím za ním jít a říct mu to. Mně taky udělá pochvala radost. Možná proto, že mě nikdo moc nechválí, strašně rád chválím druhé. Na zájezdu v Košicích jsem prostě musel říct Monice Absolonové, že byla skvělá. Mně jednou řekl Dan Hůlka, že roli mnicha hraju bezvadně. Udělalo mi to strašnou radost, moc si toho vážím.

Mluvil jsi o kapele. Teď nějakou máš?

Už rok ne a strašně mi chybí. Na JAMU jsme hráli s jedním spolužákem. On skládal muziku a já psal texty, což mě moc baví. Bylo to fajn. Musím najít nějakého šikovného klávesistu nebo kytaristu, to je základ, abych začal pracovat na desce. Je skvělý pocit stát s kapelou na jevišti. Se sborem Svatý pluk jsme jednou vystupovali jako předskokani Kabátů. Byl to úžasnej pocit stát před čtyřiceti tisíci lidmi, i když nečekali na nás.

Co tě ještě baví?

Rád chodím plavat a do posilovny. Když se tam pořádně utahám, mám dobrý pocit, prostě mě přemůžou endorfiny. Když mám chuť, jdu někam do přírody a maluju v plenéru. Nejčastěji krajinu, akvarely. Koupil jsem si tablet k počítači a zkouším si pohrávat s grafikou. Učím se pracovat s Photoshopem a rád bych se naučil dělat webové stránky. Taky se občas obloukem vracím k návrhářství, navrhl jsem kostýmy například pro představení Večer tříkrálový. Načetl jsem si k tomu spoustu knih, abych viděl, s jakými materiály se tenkrát pracovalo a co se nosilo, což mě děsně baví. Jenom je škoda, že divadelní produkce, se kterými jsem jako kostýmní výtvarník spolupracoval, měly málo peněz. Proto jsem musel dělat ve finále velké kompromisy.

Mluvíš o tom, že divadlo je celý tvůj život, přitom jsi ho původně vůbec dělat nechtěl. Kdy se to obrátilo?

Odmalička jsem kreslil a měl výtvarný talent. Byl jsem věčně zamyšlený kluk, okopával jsem třeba brambory nebo se staral o zvířata, protože naši měli hospodářství, a každou chvíli se zastavil a zasnil. Utíkal jsem do svých světů. Vystudoval jsem design obuvi a módních doplňků na střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a docela mi to šlo. Splnil se mi velký sen. Po škole za mnou přišli od Bati a nabízeli mi, že by mě zaměstnali jako designéra. Jezdil bych po světě a hledal nové trendy. Jen bych nejdřív musel vystudovat Baťovu univerzitu.

Proč jsi to nevzal?

Vždycky si tu nalajnovanou cestu nějak zkřížím, jsem už takovej. Navíc se mi do zahraničí nechtělo, v té době už mě chytlo zpívání. Osm let jsem zpíval s rockovým sborem Svatý pluk. Tam jsem potkal Davida Uličníka, který mi poradil, abych zkusil Ježkovu konzervatoř v Praze. Tak jsem zkoušel přijímačky na ni a zároveň na Masarykovu univerzitu na Pedagogickou fakultu. Vzali mě na obě, ale srdce rozhodlo, že půjdu na konzervatoř. Odešel jsem ale ve třetím ročníku a přihlásil se na brněnskou JAMU, kde jsem vloni v říjnu úspěšně odpromoval.

Jak přijali rodiče tvé rozhodnutí věnovat se studiu herectví?

Těžce, ale nerozmlouvali mi to. Mysleli si, že mě to přejde a vrátím se k „normálnímu“ povolání. Nechali mě sice žít můj sen, ale taky mě v něm nijak nepodporovali. Byly chvíle, kdy mi to docela chybělo. Doufám, že jednou se s mou volbou definitivně smíří, uznají, že jsem něco dokázal, a budou na mě pyšní. Věřím na osud a myslím, že v muzikálu jsem se našel. Ale je možné, že ho vůbec dělat nemám, že jenom díky němu potkám lidi, kteří mě zavedou někam jinam. Třeba si pak ze dne na den uvědomím, že je můj osud úplně něco jiného. Ale v tuhle chvíli cítím, že můj osud je muzikál.