Pro správné osvojení řeči nestačí s dítětem jen mluvit, varuje logopedka Vlasta Šimková

Budeme-li se bavit o rodiči, který chce udělat vše pro to, aby jeho dítě v batolecím věku český jazyk co nejlépe zvládlo a naučilo se jej, co pro to musí udělat?

První kontakt s rodným jazykem získávají děti velmi brzy po narození prostřednictvím rodičů a především maminky. Ale zvuk hlasu, jeho melodii a rytmus vnímají dokonce již před narozením. Osvojení mateřského jazyka je přirozeným procesem souvisejícím s vývojem a zráním centrálního nervové soustavy a zároveň je výsledkem i prostředkem sociální interakce. Řeč úzce souvisí s rozvojem myšlení. Naprostá většina dětí proto ovládne rodný jazyk na úrovni odpovídající jejich věku naprosto přirozeně a bez problémů už tím, že žijí ve svém rodinném prostředí s rodiči a sourozenci a případně i prarodiči.

A stačí jen klást důraz na mluvení s dítětem, nebo má proces učení mateřštiny i nějaká specifika, na která je důležité dbát, aby byly podmínky pro nejmenší děti co nejlepší?

Klást důraz jen na samotnou formální stránku řeči rozhodně nestačí. Řeč musí odrážet okolní realitu dítěte a být spojená s jeho osobností, prožitky, emocemi, zkušenostmi. Musí mít patřičný obsah. Obsah slov a vět děti během svého vývoje zkoumají a zkoušejí si jejich účinek v každodenní praxi. Pomoci mohou samozřejmě i vhodné obrázkové knížky, které dokážou dětem nedosažitelnou realitu (moře, jiné světadíly…) vhodnou formou přiblížit. Také rozumně zvolené programy pro děti (TV, tablety…) mohou dětem v mnohých ohledech pomoci. Jen je třeba mít na paměti, že jde jen o doplnění toho nejdůležitějšího, čímž je osobní kontakt s rodinou a všeobecně s lidmi.

Dnes je běžným zvykem, že se děti již od velmi útlého věku učí kromě češtiny například i angličtinu. To znamená, že rodiče na něj doma mluví oběma jazyky. Je nutné komunikaci v bilingvních rodinách v takovém případě nějak rozumně balancovat?

Ovládnutí rodného jazyka je v širším slova smyslu procesem učení. Ale není to situace stejná, jako cílené učení se dalšímu jazyku. Děti, které mají rodiče s různým rodným jazykem a kteří při komunikaci se svými potomky svůj rodný jazyk denně používají, si od nejútlejšího věku osvojují souběžně oba tyto jazyky jako rodné. Je to ten nejlepší dárek, který mohou rodiče s různým rodným jazykem svým dětem do budoucna dát. Navíc je i druhý rodný jazyk důležitý pro kontakt s prarodiči a širší rodinou obou rodičů.

Má tato snaha o dvojjazyčnost u malých dětí nějaká úskalí a existuje třeba stav (logopedický problém), kdy je lepší se jí vyhnout a nechat dítěti druhý jazyk na pozdější věk?

Má to samozřejmě určitá úskalí. Zvládnutí dvou různých na sobě nezávislých jazykových systémů představuje jistou větší zátěž pro rozvíjející se a citlivý nervový systém dítěte. Proto bývá u těchto dětí častější výskyt dočasného fyziologického opoždění v nástupu obou jazyků. Obvykle je to ale rovnoměrně rozloženo pro oba jazyky a mírné dočasné opoždění děti brzy doženou. Pokud má ovšem dítě genetické dispozice například ke vzniku koktavosti nebo je to dítě trpící vývojovou dysfázii, autismem nebo jinou formou onemocnění, pak i tato jinak bezproblémová bilingvní výchova může být problémem. Ten ale nezpůsobuje dvojjazyčnost, ale zdravotní stav dítěte.

A co když jsou oba rodiče rodilí Češi, ale chtějí, aby se dítě již od útlého věku učilo ještě druhý jazyk?

To je zcela jiná situace. Zvlášť když oba rodiče mají například češtinu jako svůj rodný jazyk, ale rozhodnou se svého potomka vyučovat angličtině v nějaké instituci nebo prostřednictvím nadměrného sledování anglicky mluvených vzdělávacích programů v TV či na internetu bez přihlédnutí k jeho možnostem a schopnostem. Při nevhodném a příliš přetěžujícím působení na dítě může dojít ke komplikacím při osvojování vlastního mateřského jazyka a ke zpomalení jeho nástupu. V některých případech mohou děti dokonce reagovat neuroticky, začít se třeba znovu pomočovat, může se objevit tiková neurotická reakce, nebo dokonce koktavost. Vše je tedy vždy závislé na míře zátěže, kterou pro děti v daném věku výuka cizího jazyka znamená. Pokud jde o kratičké radostné působení hravou formou bez nároku na kritiku a hodnocení, pak bych u zdravého dítěte kolem čtvrtého roku věku ani v této výuce neviděla zásadní problém.

Jak mohou rodiče dítěti pomoci zvládnout stres z návratu do školních lavic?

Pojďme teď k logopedických problémů dětí. Jak rodič pozná, že jeho dítě jazyk nezvládá a měl by vyhledat péči logopeda?

Jistotu rodičům v této věci může dát opravdu až vyšetření u klinického logopeda. Často se v klinické praxi setkáváme s tím, že to, co rodiče považují za „vážný problém“, typicky výslovnost některých hlásek, ve skutečnosti žádný velký problém není. A naopak to, co rodiče často jen okrajově zaznamenají, aniž by vyhledali pomoc odborníka, může být vážnějším problémem vázaným na zdravotní stav dítěte. Například zvětšená nosní mandle s následnou huhňavostí, překotné tempo řeči a podobně.

Kdy by rodiče měli z pohledu možných logopedických vad zpozornět a začít sledovat, zda u dítěte nějakou nepozorují? Je to ihned od samého začátku, kdy dítě začne mluvit?

U velmi malých dětí, tedy kojenců a batolat, je velmi důležité sledovat celkové chování dětí. Všímat si, zda navazují oční kontakt s blízkými lidmi v rodině, sledovat, zda nechybí úsměv vázaný na emoce, zda jsou v pořádku reakce na zvuky řeči a hlasu, později hru a kooperaci při ní. První slova, která se u dítěte objeví přibližně ke konci prvního roku, jsou pouze pomocným hodnotícím měřítkem. Ve velmi raném věku je pro nás tedy mnohem důležitějším ukazatelem správného vývoje celkový projev dítěte v komunikační situaci než zaměření na samotnou produkci slov nebo vět.

Od jakého věku má smysl začít případný logopedický problém i léčit?

Kolem třetího roku věku už by ale mělo být dítě schopné jednoduchou formou sdělovat svoje potřeby, pocity, prožitky, mít přiměřenou slovní zásobou a větnou stavbu. Pokud ani po třetím roce věku dítě nepoužívá víc než několik slov, pak je třeba vyloučit zdravotní příčiny takového stavu a objednat se k vyšetření u klinického logopeda. Některé obtíže u dětí řeší ale klinický logoped již mnohem dříve než ve třech letech. Jsou to typicky poruchy polykání u kojenců a batolat, kterých přibývá. Také časně vzniklé koktavosti je třeba řešit v co nejkratší době od prvního zadrhnutí v řeči. Děti s dysartrií při dětských mozkových obrnách, po úrazech či po epileptických atakách pak představují další skupinu, která často potřebují péči klinického logopeda dříve než ve třech letech.

V případě, že rodič pojme podezření na logopedický problém, ale není si stále jistý, kam se může s dítětem předškolního věku nejlépe obrátit?

Rozhodně doporučuji případný problém ideálně zkonzultovat s praktickým dětským lékařem, který po uvážení může bez problémů vypsat žádanku k vyšetření u klinického logopeda ve zdravotnictví. To je nejjednodušší postup.

Ministerstvo chystá zavádění takzvaných „školských logopedů“. Budou i toto odborníci podobní vašemu povolání, za nimiž budou moci rodiče své školáky posílat, aby určili, zda potřebují klinickou péči?

V této věci je v současné době bohužel více otázek než odpovědí. Schválením novely o pedagogických pracovnících a zavedením §18a) školský logoped se rozhodně zkomplikoval přístup pacientů ke zdravotní péči v tom smyslu, že rodiče budou v praxi jen obtížně vědět, kam se o pomoc obrátit. Smutný fakt je to, že ani poslanci, kteří celou věc odhlasovali, nebyli schopni pochopit rozdíl mezi klinickým logopedem a speciálním pedagogem a používali pro obě skupiny označení „logopedi“.

Ze zákona je klinicko-logopedická péče výkonem hrazeným ze zdravotního pojištění. Otázkou je, jak může pedagog léčit řečové vady, které ve většině případů prokazatelně souvisejí se zdravím a se zdravotním stavem dítěte. Nevím, co budou školní logopedi vlastně ve svých ordinacích, respektive třídách, s dětmi dělat. Bez přítomnosti rodičů dětí, bez možnosti je správně edukovat ohledně logopedických postupů. A co bude s dětmi o prázdninách? Nebudou logopedii celé léto potřebovat? Samozřejmě, že řada z nich ano.

Takže bude pro rodiče lepší kontaktovat rovnou klinického logopeda, protože školský logoped jim v případě opravdového logopedického problému vzhledem ke své odbornosti stejně nebude schopen pomoci?

Víte, on dosud nikdo například nijak nespecifikoval, co se stane, když se diagnostika klinického logopeda bude odlišovat od názoru školského logopeda. Není také zřejmé, zda a jak by měla fungovat případná souběžná péče obou logopedů ze dvou různých resortů. Jak by měla vypadat koordinace? Kdo povede terapii? Další otázkou je, kdo ponese odpovědnost za důsledky „pozdní léčby“, když pacient na základě rady pedagoga tu nejzásadnější dobu pro úspěšnou léčbu stráví neefektivní „léčbou“ ve škole, nebo dokonce v některé ze „soukromých poraden“. Ty ostatně nyní rostou jako houby po dešti. Stačí se podívat na internet. Logopedii prováděnou osobami bez patřičného vzdělání za úplatu nabízí už nyní kde kdo. Zbývá jen doufat, že rodiče budou mít dostatek rozumu, aby vyhledali pro svoje děti klinického logopeda včas.