Nela o brutálním znásilnění: Mluvil se mnou, říkal, že mě zabije. Křik to jen zhoršoval

Před čtyřmi lety na Nelu Moravcovou zazvonil soused s tím, že jde vyrovnat dluh jejímu příteli, který tehdy nebyl doma. Když mu otevřela, hned jí dal 21 centimetrů dlouhý nůž pod krk. „Měla jsem pocit, že je to jen ve filmu. Zároveň jsem hned začala přemýšlet, jak se zachránit,“ promluvila Nela v pořadu Interview na stanici CNN Prima NEWS o své děsivé zkušenosti. Útočník ji pak odtáhl do bytu a tam ji brutálně znásilnil. Ačkoli bylo napadení původně považováno za znásilnění, později ho soud překlasifikoval na pokus o vraždu. „Měla jsem velmi vážná zranění. To nejhorší byla zlomená jazylka, tudíž jsem byla ve fázi dušení a od smrti mě dělily jen desítky minut, “ vysvětlila Nela.

Víš, že tě dneska zabiju!

Nejhorší prý během téměř dvouhodinového brutálního mučení bylo, že jí násilník předem říkal, co bude dělat, a netajil se tím, že ji plánuje zabít. „Komunikoval se mnou, připravoval mě na to, co bude, ale já jsem se nemohla bránit,“ pokračovala Nela Moravcová. „V ten moment vůbec nevíte, co máte dělat. Když jsem křičela o pomoc, násilí se stupňovalo. Pak došlo i k řezným ránám, útočník byl dost naštvaný, protože jsem se pokusila utéct,“ líčila dále s tím, že dodnes jí dělá obtíže o hrůzném zážitku mluvit, nicméně je to podle ní potřeba, protože není jediná.

Podle neziskových organizací je v České republice každý rok spácháno přibližně 12 000 znásilnění a jen 600 případů je ohlášeno na policii. „Chtěla bych vzkázat holkám i klukům, kterým se něco takového stalo, aby našli odvahu a vyhledali pomoc,“ řekla v rozhovoru Nela s tím, že na to nejhorší už prý naštěstí zapomněla. „Díky tomu, jak lidské tělo funguje a jak se samo brání, si pamatuju jen něco, pořád toho je ale dost. I proto dostal na české poměry tak vysoký trest,“ vysvětlila oběť. Nejvyšší soud udělil násilníkovi dvacet let vězení.

Pomoc přišla doslova za pět minut dvanáct

Jeden z dalších sousedů nakonec zavolal policii, která musela vyrazit dveře. Přestože byla skoro uškrcená, zmlácená a se spoustou řezných ran, vyběhla z bytu o patro níž k sousedům a prosila je, aby k ní násilníka nepouštěli. „Jeden z policistů prohlásil, že to tam vypadalo jako po jatkách. Všude byla krev, včetně koupelny, kde si nepamatuji, že jsem byla,“ řekla dále a sama pak vše viděla na fotografiích, které jí policisté během vyšetřování ukázali. „Nedalo by mi spát, kdybych je neviděla. Bylo to něco, co jsem potřebovala, abych to v sobě mohla uzavřít,“ dodala s tím, že policejní spis byl sice dost obsáhlý, ale obrazová dokumentace to celé dokreslovala.

Pokus o sebevraždu po dvou letech

Dokáže člověk něco takového v sobě uzavřít? „Určitě to ve mně není uzavřeno, na to se nedá zapomenout. Určitě se s tím ale dá naučit žít. Jakési flashbacky jsou ale hodně zrádné, mohou přijít každou vteřinu,“ popsala Nela svůj psychický stav. Posttraumatický syndrom ji bohužel dohnal o dva roky později, kdy se pokusila o sebevraždu skokem z okna bytu ve čtvrtém patře. Zranění po pádu ji, snad jen dočasně, upoutala na invalidní vozík.

Nele prý chyběla především psychoterapeutická péče. „Měla jsem medikaci, ale léky nejsou řešení, je to berlička. Myslím, že to nebylo dostatečné. Myslela jsem si, že to zvládnu sama, ale psychoterapie je bohužel velmi potřeba,“ řekla s odstupem. Tehdy ale o velmi krutém zážitku s nikým nemluvila, ačkoli měla kolem sebe rodinu i přátele. „Nechtěla jsem je tím zatěžovat, protože vím, že každý má svých problémů dost. Řešila jsem to sama v sobě pomocí nějaké autoterapie, která je, myslím, vhodná, když je ale doplněná o celkovou terapii. S rodinou jsme to ale neřešili, bylo to velké tabu,“ připustila.

Je důležité o tom mluvit

Čas, který trávila po skoku z okna v nemocnici, kde se díky lékařům v podstatě potřetí narodila, jí dal příležitost přemýšlet a vše v sobě zpracovat. Paradoxně jí v tom pomohla i pandemie, která v té době propukla a Nela kvůli restrikcím nemohla vidět nikoho ze svých blízkých. „Když ležíte sama v pokoji a vše se vám přehrává v hlavě, to byl právě ten moment, kdy jsem se rozhodla napsat o tom všem knížku,“ řekla Nela, která si myslí, že to všechno asi bylo nutné, aby si uvědomila, kým by v životě chtěla být a co chce dělat. „Chci, aby lidé měli povědomí o mentálních poruchách, o kterých se moc nemluví, ale lidí, kteří se s nimi potýkají, je strašně moc,“ vysvětlila. Touha pomoci ostatním a dodávat jim odvahu jí pomáhá žít. „Je to naprosto v pořádku, říct si o pomoc. Pomáhá mi, že se na mě obracejí holky a kluci, i když nejsem psychoterapeut, a žádají mě o radu. Když si to odžijete, víte o tom docela dost,“ myslí si Nela.

Nikdy mu nemůžu odpustit

A co cítí po letech k násilníkovi? „Nemůžu použít slovo nenávist, protože si nemyslím, že na to mám právo, ale určitě nemůžu člověku, který mi něco takového způsobil, nikdy odpustit. U něj navíc není pravděpodobná náprava, já nejsem jeho první oběť,“ řekla Nela, pro kterou je v současné době nejdůležitější, že je za mřížemi a nic podobného nemůže udělat dalším dívkám nebo ženám.

O svůj příběh se Nela podělila na stránce Donio.cz, kde také běží veřejná sbírka, díky které by si mohla se svým přítelem zařídit nový život. Momentálně bydlí v jednom pronajatém pokoji a rádi by si v budoucnu pronajali bezbariérový byt. „Takový, jaký jsem chtěla vždy mít. Světlý, minimalistický, s uměním od mých kamarádů na zdech a s možností výtahu,“ popsala.

Kromě finančních prostředků si Nela cení i toho, že získala kontakty na zajímavé lidi, kteří jí píší povzbuzující zprávy. „Komentáře jsou hodně příjemné a je to určitě posun, jak dělat další věci. Když víte, že máte před sebou něco hezkého, můžete se soustředit na jiné věci,“ popsala. Momentálně se soustředí na svou knihu, která bude určená pro široký okruh lidí. „Mapuju v ní život ještě před skokem, mentální anorexii, životní zkušenosti, zneužívání léků, kapitolu věnuji i násilníkovi Jiřímu Meindlovi,“ dodala. Knihu píše v angličtině, bude také doplněna o fotografie. V druhé části knihy bude i česká verze. A co by si Nela přála opravdu hodně, je znovu začít chodit.