Když byla Veronika ve třetím měsíci těhotenství se třetím dítětem, její manžel náhle tragicky zemřel. A přestože zůstala s dětmi úplně sama, nesložila se, ale dokázala k životu přistupovat s nadhledem. Založila si blog Krkavčí matka, který se stal nejčtenějším českým mateřským blogem. Vydala třináct knih a píše čtrnáctou.
Na svém blogu nejen pootvírá svoje nitro, ale pravidelně vytahuje na světlo témata, která jsou často kontroverzní nebo tabuizovaná. Jak sama říká, ráda se šťourá v zaběhnutých status quo a nutí čtenáře k zamyšlení, zda to, co jsme si zvykli považovat za normální, je pro člověka vlastně dobré. Proto i reakce na její příběhy a úvahy nejsou vždy pozitivní, ale umí být i hodně nepříjemné.
- Jak na negativní komentáře reagujete?
U mě to často záleží na tom, v jaké fázi svého ženského cyklu jsem. Někdy mám pocit, že mohu daný komentář jen vypustit a nemám potřebu se k němu vyjadřovat a vlastně ho ani číst. Naučila jsem se tedy občas i mlčet a je to opravdu uklidňující.
Výhodou také je, že píšu pod pseudonymem, takže vím, že tu „pravou“ Veroniku zná jen omezený okruh lidí. Na blog vědomě pouštím jen kousek sebe samé. Možná by někdo řekl, že to není autentické, ale já tam chci sdílet své myšlenky a ne to, co jsem si ráno dala k snídani, koho jsem navštívila nebo jaké jsou moje děti. Každopádně je zajímavé, že někteří lidé mají dojem, že i na základě toho kousíčku mé osobnosti mě vlastně znají a že mají právo mě hodnotit.
- Pamatujete si na nějakou humornou situaci?
Jednou jsem na sobě měla bílé šaty a bílé spodní prádlo, které lehce prosvítalo. Jedna paní mi napsala, že to už se nenosí a že kdybych to nevěděla, tak že se pod bílé nosí tělová. To mě velmi pobavilo.
- Co vás k psaní motivuje a pohání?
Žene mě pocit, že má cesta může někoho inspirovat. A ne v tom smyslu, že by ten daný člověk chtěl být jako já. Ale že když toho jako matka tří dětí, která je na ně sama, tolik zvládám, oni můžou zvládnout zase něco jiného. Baví mě, když mi pak někdo napíše, že jsem ho třeba k něčemu popostrčila nebo mu jinak pomohla.
Myslím, že všechno začíná u jednotlivců. Každý se rodíme se světlem uvnitř sebe a jak rosteme, okolí na nás přenáší balast a očekávání toho, co bychom měli dělat a jací bychom měli být. Když se ale rozhodneme začít své světlo postupně opět odkrývat a v každém okamžiku se ptáme, co my sami chceme a co potřebujeme, tak pak to světlo začíná zase zářit a už tolik nedochází ke konfliktům. Už totiž nemáme potřebu se navážet do jiných a obhajovat sebe sama. Těch třecích ploch je tam najednou hrozně málo.
- Mnoho žen říká, že se jich velmi dotýkají nenávistné komentáře ohledně dětí. Zažíváte to také?
Je to zajímavé, ale mé děti nikdo moc neřeší, protože jejich životy beru víceméně bokem a na blogu se o nich zmiňuji jen velmi marginálně. Když už má někdo narážky, tak jen spíš obecně v tom smyslu, že jsou zvědaví, co z těch dětí bude, když se mohou učit, co chtějí. Ale to mi nevadí, protože já své děti vidím každý den a vím, jací z nich rostou skvělí lidé. Takže v tomto směru určitě nepotřebuji názor člověka, kterého neznám.
- Zasáhla vás vyloženě nějaká situace, komentář a co vám v takové chvíli pomohlo?
Mě tolik nedokáže zasáhnout jedna konkrétní věc, ale spíš situace, kdy si všechno nechám přerůst přes hlavu, například když trávím moc času na sociálních sítích. Tam potom působí i efekt toho, že koukám na výseky života jiných a pak třeba začnu mít pocit, že nejsem dost dobrá, že nedělám dost. V takových chvílích už vím, že je čas vypnout. Naštěstí si díky formě svého podnikání mohu dovolit třeba i na tři týdny z veřejného prostoru odejít, a to je většinou doba, která mi stačí k tomu, abych se uklidnila a znovu nabrala síly.
- Máte pocit, že kdybyste byla muž, lidé by reagovali jinak?
Možná ano. Přijde mi zajímavé, že v českém veřejném prostoru je poměrně málo žen, které šťourají do různých společenských otázek. A vlastně všechny, které to dělají, dřív nebo později dostanou zprávy typu „Hleď si svého“ nebo „Vrať se zpátky k plotně“. Často musí obhajovat svou kvalifikaci, že se k něčemu „velkému“ mohou vyjadřovat. Nejsem si jistá, jestli tohle muži musí řešit.
Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.
