Domácí porod mě připravil o spoustu přátel, říká aktivistka, která brání práva rodičů i dětí
Ágnes Němečková se zabývá ochranou práv pacientů v nemocnicích, především dětí, těhotných žen a rodiček. Rodičům radí také v projektu Osvetarodicu.cz a je členkou vládního výboru pro práva dítěte. Za to, co dělá, ale i jak vypadá, sklízí spoustu kritiky. Proč? A jak se s ní vyrovnává? O tom všem se rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.
Spoustu kritických komentářů si musela přečíst i vyslechnout kvůli svému rozhodnutí porodit svou druhou dceru doma. Přivedl ji k tomu současný zdravotnický systém, který je podle ní rigidní a značně se v něm překroutilo, co je vlastně nejlepší zájem dítěte. Rodiče jsou v nemocnicích často jen trpěni nebo odmítáni a covid vše bohužel ještě vrátil o několik let zpátky. „Přišla jsem o hodně přátel, když jsem řekla: Ano může se stát, že zemřu já nebo naše dcera. Bude to ale moje zodpovědnost. Tehdy jsem za to schytala hodně hejtů,“ říká Ágnes.
- Mnoho žen ve veřejném prostoru čelí kritice v oblasti mateřství. Stalo se i vám, že vás útoky v této oblasti potkaly?
Ano, stalo se mi to, a to i v mediálním prostoru našeho malého městečka, kde jsem se stala obětí hejtů za to, že mé děti mají každé jiného tatínka a ve finále ani s jedním nežiji. Toto je velmi snadný terč: Jak chce radit rodičům, jak se mají o děti starat, když sama nežije ani s jedním z otců svých dětí? Navíc ještě rodila doma a starší dceru má na domácím vzdělávání... Těch témat je tam opravdu hodně, a pokud to jde přes rodinu a přes vztahy, je to poměrně zraňující.
Žena v zenu - Ágnes Němečková Zdroj: Se svolením projektu Žena v zenu
Na druhou stranu musím říct, že teď je ta kampaň proti nám vedena do takové absurdity, že už se tomu spíš směji. Mám nakonec štěstí, protože některým ženám kolem mě je vyhrožováno smrtí, znásilněním, únosy dětí a podobně. To je pak samozřejmě extrémně zraňující hranice, ale to se mi naštěstí nikdy nestalo.
- Máte nějaké praktické tipy, co dělat, když vás kritika takzvaně „dostane“?
Většinou jako první sáhnu po čokoládě. Rychlé cukry mi vždycky zabírají, i když vím, že to není ideální varianta… Občas vyrazím i na kolo a na jaře jsem dostala kontakt na skvělou psychoterapeutku, která mi opravdu sedla. Dlouhodobá systematická práce na sobě s odborníky mi také hodně pomáhá stejně tak, jako dívat se na úspěchy, které už mám za sebou. Když vám lidé volají a říkají, jak jste jim pomohli, je to skvělé a člověka to dobíjí.
- Máte pocit, že kdybyste byla muž a dělala stejnou práci, ten svět kolem by se choval trošku jinak?
Myslím, že málokdy muži zažívají tak silné reakce na svůj vzhled. A také se u nich tolik neřeší otázka rodičovství. O tom jsme se bavili s paní senátorkou Šípovou, která během kampaně dostávala mnoho otázek, jak to bude zvládat jako matka a podobně. Ale ptá se na to někdy někdo mužů? Když žena řekne, že má pět dětí, tak si všichni řeknou, že by měla raději doma vařit a uklízet. Když řekne muž, že má pět dětí, všichni mu zatleskají. To se pak člověk diví, že se pořád tohle ve 21. století děje.
- Potkáváte se s tím, že i nějaká část české populace vnímá vaši práci jako něco, co může spíše škodit nebo jaksi znemožňuje práci doktorům?
Určitě, s takovými útoky se potkávám hodně. Naše generace je vychovávaná v tom, že pan doktor ví vše nejlépe, že tomu se neodporuje. To je tady v Česku velmi zaběhlé. Jen velmi pomalu se naše společnost přesouvá k tomu, že nejsme podřadní pacienti, kteří přicházejí prosit do nemocnice o pomoc, ale že jsme klienti, kteří si to zdravotnictví velmi draze platí a mělo by tedy s námi být jednáno jako s partnery. U nás třeba stále není žena vnímána jako odbornice na svůj porod, která v případě, že její těhotenství není patologické, pomoc lékařů nepotřebuje. Na rodiče se celkově pohlíží v nemocnici jako na otravný hmyz, který tam jen překáží a měl by odejít. Přitom právě rodič je ten, který ví nejlépe, jak dítě zklidnit, utišit a podpořit ho.
- Opravdu je to tak špatné?
Musím říct, že spousta nemocnic se opravdu snaží. Moje tříletá dcera měla v září prasklou lebku po pádu a situace byla složitá. Nikdo mě ale v nemocnici od dcery neodloučil, byla u mě v náručí, kojila jsem ji. Možná to bylo proto, že věděli, kdo jsem, ale spíš si myslím, že šlo prostě o celkově úžasnou JIP v Táboře.
- Odpovídáte někdy v diskuzích, máte potřeby se do nich zapojovat?
Tu hranici, kdy ještě odpovídat a kdy už ne, stále hledám. Na Facebooku se snažím se komentářů zdržovat. Jsou každopádně situace, kdy mám potřebu do té konfrontace jít. I když třeba vím, že nevyhraji s tím daným člověkem, který je hejtr s velmi nízkým IQ, věřím, že když tam „naházím“ ty argumenty, tak se nad nimi ostatní lidé zamyslí. Poslední dobou se navíc stává, že i kritici občas uznají, že je naše argumentace docela dobrá a že třeba trochu ustřelili. I když je to asi jen dvacet procent ze všech reakcí, i tak je to posun.
Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.