Životní styl

8. července 2021 06:05

Anna Kopečková

Horolezkyně Klára Kolouchová: Často slýchám otázku, jestli mě manžel do hor pustí

Jako jediná Češka zdolala čtyři nejvyšší hory světa. Krásná žena a maminka dvou dětí se jako horolezkyně pohybuje v převážně mužském kolektivu. Jak ji muži berou? A jak zvládá skloubit svůj fyzicky a časově náročný koníček s rodinou? Nejen o tom se rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.

Rodilá Pražačka, bývalá manažerka, manželka a máma třináctileté Emmy a sedmiletého Cyrila, miluje dobrodružství a výzvy. A horolezectví má jako koníčka, kterého prý dělá čistě sobecky, protože ji zkrátka baví a naplňuje. Jako jediná rodilá Češka pokořila nejen nejvyšší horu světa Mt. Everest, ale ještě další tři osmitisícovky, mezi nimiž je i okouzlující a zároveň nemilosrdná a lezecky nejobtížnější druhá nejvyšší hora světa K2, z níž se každý pátý horolezec nevrátí. Kláře se na ni podařilo kvůli počasí „vylézt" až napotřetí. S Janou Počtovou natočily o cestě na K2 dokument, který byl loni uveden do kin a mohou ho vidět i diváci televize Prima. „Jsem štastná, že to natočila žena, není to jen o pokoření osmitisícovky, je to i o mateřství a o tom, že je to hobby se spoustou peripetií.”

  • Kláro, jak reaguje širší veřejnost nebo třeba ostatní horolezci na to, že přijde na místo, kde vídají muže, najednou žena?

Když to vezmu z toho jednoduššího konce, v horách je to na pohodu. Nikdy jsem se nesetkala s předsudky… V podstatě jsem rovnocenný parťák, a naopak si troufám tvrdit, že ostatní horolezci jsou docela rádi, že trošku „doplňuji“ to mužské prostředí. Kde naopak občas narážím, je paradoxně zpátky doma. Ať už se výstup zadaří, či ne, tak to vždycky takzvaně schytám. Buď v tom smyslu, že co jako čekala? Když tam lezla, tak co tady pobrekává, že se něco nepovedlo. A pak, když se něco povede, tak mám občas pocit, že lidem nějak chybí to přirozené pozitivno, že neumí mít radost ze štěstí druhého. To mě mrzí.

Každopádně, když jsme vyšly ven s naším filmem K2 vlastní cestou, tak v extrémní míře převažovaly a pořád převažují krásné zprávy od mužů i žen napříč všemi věkovými kategoriemi. Takže ty reakce chodí z mnoha stran a je důležité si mezi nimi umět vybírat.

  • Bylo něco, co vás vyloženě hodně zamrzelo? Ať už se to týkalo článku v médiích, dopisu či nějakého komentáře?

Samozřejmě by se takové věci našly, jsem koneckonců normální ženská z masa a kostí. Vlastně až postupem času jsem se naučila s tou kritikou žít a v určité fázi jsem si vytvořila opravdu hroší kůži nebo svou vlastní bublinu, svůj vnitřní svět, kam jen tak někoho nepouštím. Naopak v rodině nebo v kruhu svých blízkých přátel si naopak ráda dobře míněnou kritiku vyslechnu, protože cítím, že tam to má smysl.

  • Zažila jste nějaký moment demotivace, kdy jste měla chuť to třeba vzdát?

Musím říct, že asi ne. Možná to bude znít trochu nabubřele, ale já myslím, že když si člověk zažije situace, kdy opravdu jde o život a kdy třeba někoho hodně blízkého v těch horách ztratí, tak najednou začne na svět a na realitu kolem nahlížet trochu jinýma očima, protože to jsou věci, které vás poznamenají. Vždycky jsou vlastně jen dvě možnosti. Buďto se z toho člověk zhroutí a řekne si, že už to dělat nebude, nebo se tomu postaví čelem a řekne si, že to je zkrátka věc, která k tomu také patří. Hory dávají a hory i berou.

Jak říkala má babička, je důležité se z některých věcí „nepo…“ Jít dál s vědomím toho, že je potřeba koukat vpřed. A vůbec to nejkrásnější moudro, které jsem kdy slyšela, je: Neposlouchej ty, kteří něco vzdávají, nebo ty, kterým se něco nepovedlo. Protože to je vždycky cesta dolů. A i můj táta mě učil, že vždycky, když se v životě rozhoduji mezi dvěma cestami, mám si vybrat tu těžší, protože na tu jednodušší se mohu kdykoli vrátit. Říkal, že na té těžší čeká na člověka vždycky to zajímavější a to, co pro něj bude lépe fungovat. Když se tedy vrátím oklikou k vaší otázce, já věci dělám sama pro sebe, čistě sobecky, protože mě baví, protože je dělat chci, a protože jsem si je zvolila. A když to někdy bolí, řeknu si: Nefňukej. Jsi tu, protože jsi to tak chtěla, tak si to taky „vyžer“.

  • Někde bylo zmiňováno vaše odloučení od dětí a to, jak je to může poznamenat. Zasáhly vás v něčem takové otázky a komentáře?

Ještě se mě ptají, jestli mě manžel pustí. Naštěstí mám doma normálního moderního chlapa, který, věřím tomu, je pyšný, že má vedle sebe svébytnou ženu, která si realizuje své věci. On si zase realizuje ty svoje, mně fandí a jsme v tomto ohledu opravdu rovnocenní. Takže tohle neřeším. Ale to, že odjíždím od dětí a že je tam dlouhé odloučení, samozřejmě jako máma prožívám velmi intenzivně. Dokonce bych řekla, že s každou expedicí je to těžší, protože se nechci hor vzdát. Zároveň mám své děti bezmezně ráda, což jsou věci, které jdou samozřejmě trošku proti sobě. Nicméně je to můj vnitřní boj, a ne nikoho jiného. Pokud se k tomu má tedy někdo vyjadřovat, tak jen mé děti a manžel.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.


Přečtěte si také

Horoskopy dle zvěrokruhu

Beran 25. 2. 2024

Uvolnila se ve vás intenzivní vášeň, Berani. Těžko odoláváte touze vzít svou milovanou osobu a utéct na nějaký opuštěný ostrov. Odpočinek od civilizace by se vám hodil. Ale pokud se na takový ostrov nemůžete dostat, co takhle vytvořit si oázu přímo u sebe doma? Objednejte si jídlo z oblíbené restaurace, přineste si ho domů a užijte si intimní večer se svým partnerem.

Celý horoskop pro dnešní den

Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost ⑱

Partnerský horoskop
Partnerský horoskop

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.