Bohužel nezapadám do představ, jak má vypadat zpěvačka, říká autorka podcastu Sádlo
Má nádherný hlas, přesto sklízí často kritiku. Není totiž krásná a štíhlá, jak se u zpěvačky očekává. Hudebnice a zpěvačka Ridina Ahmedová kvůli své nadváze zažívala šikanu už od dětství. Její podcast Sádlo rozvířil debaty na téma ženského vzhledu a je velkým krokem na cestě k přijetí vlastního těla nejen pro ostatní, ale i pro ni samotnou. Nejen o tom se rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.
Přestože se několikrát nedostala na konzervatoř, je Ridina Ahmedová skvělá zpěvačka. A nejen to. Je také autorkou nebo spoluautorkou hudby k několika divadelním představením i filmům, byla nominována i na cenu Anděl, vytvořila projekt Zpěvomat, který přináší živý zpěv do veřejných prostor ve městech, vede hlasové dílny, kde učí lidi přijmout svůj hlas, věnuje se hlasové improvizaci...
A také je autorkou podcastu s názvem Sádlo, který má podtitul „jak se žije v těle, které neodpovídá společenskému ideálu” a který vzbudil bouřlivé reakce. Zabývá se totiž tlakem společnosti na ženský vzhled a tím, jak spletité jsou cesty k přijetí vlastního těla. S tím má Ridina bohaté zkušenosti. Odmala byla totiž šikanovaná kvůli své váze a kritické a často nepříjemné komentáře týkající se jejího vzhledu o sobě čte dodnes.
- Váš podcast Sádlo může na mnohé působit dost provokativně. Jaké jsou na něj reakce?
Záměrem podcastu určitě provokace nebyla. Má podtitulek 'Jak se žije v těle, které neodpovídá představám okolí' a chtěla jsem v něm spolu s ostatními ženami, které si hledají vztah vůči sobě a svému tělu, sdílet naše zkušenosti. Až když jsem pak podcast vypustila do světa, došlo mi, jak moc velké a problematické téma to je, a kolik emocí na všech stranách vzbuzuje. Kromě děkovných dopisů od žen za to, že se touhle oblastí zabývám, se vynořily i kritické komentáře o tom, že propaguji obezitu. Přitom to tak vůbec není. Jen říkám, že i lidé, kteří nemají ideální váhu, si zaslouží nějakou základní lidskou úctu a ne šikanu, ponižování a znevažování, což bohužel často zažívají.
- Čtete diskuze na sítích?
Čtu jen na svých profilech, jinde to nemám zapotřebí. Postupem času jsem si uvědomila, že kritika ani není o mně, že ty lidi neštve Ahmedová, ale dané téma samo o sobě. Na internetu jsme každý den konfrontováni se stovkami podnětů, a pokud se nám něco nelíbí, není nic jednoduššího, než danou stránku zavřít. Pokud to ale neudělám a rozhodnu se tam poslat svou energii, nenávist, agresi, tak je to o mně, protože to já mám v sobě ten přetlak, který chci ventilovat.
Takže u kritiky na jednu stranu s tím člověkem soucítím a na druhou stranu se učím si ty hejty nebrat, protože nejsou moje. Vybudování takové ochranné zdi je velká mentální práce, ale jde to. Člověk se v tomto směru pořád vyvíjí, pozoruji na sobě, že už se necítím tak ohrožená, jako jsem se cítila třeba před třemi měsíci nebo před rokem.
- Máte velmi zenový přístup. Dotkl se vás přesto nějaký komentář, například i v hudbě?
Řekla bych, že hudba je tolerovaná, není tak konfrontační. Stejně ale existují sdílené představy, jak by zpěvačka měla vypadat, a já do nich nezapadám. Také jsem se třeba o sobě dočetla: „divná slonice, která vydává divné zvuky“. Každopádně v hudbě mě to nikdy moc nezasahovalo, protože vím, že ji dělám dobře. Zato třeba téma Sádla je pro mě velmi emoční a plné nejistoty, spojené se šikanou v dětství. Nakonec jsem ale za ten tlak, kterému jsem vystavovaná, vlastně vděčná, protože mi dává příležitost být silnější a učí mě budovat si hranice.
- Co vám pomáhá, když se dostaví mizerný pocit?
Důležitá je podpora mého muže, který mě přijímá bez výhrad. V jeho blízkosti se vždycky zklidním. Pak funguje samota, procházky, čas pro sebe a také terapie, na kterou sice nejezdím pravidelně, ale občas si ji dopřeji, protože mi velmi pomáhá na danou situaci získat nový náhled.
Podívejte se na celý rozhovor:
Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.