Ženy Charty 77: StB je vydírala hlavně přes děti. Proč si u výslechu radši nezapálily?

V souvislosti s Chartou 77 se mluví většinou o mužích a z žen jsou zmiňovány jen ty nejvýraznější. Každý zná Olgu Havlovou nebo Martu Kubišovou. Ale co ty ostatní, kterých rozhodně nebylo málo? Zapojovaly se do undergroundu, disentu a Charty, přestože měly děti a svazoval je strach, že o ně přijdou.

Přestože občanská iniciativa Charta 77 oficiálně působila až od roku 1977, prvních 242 signatářů její text podepsalo už koncem prosince 1976. Do poloviny 80. let dokument podepsalo přibližně 1 200 lidí, během dalších 15 let se k nim přidalo ještě dalších téměř 700. A téměř třetinu všech signatářů tvořily ženy. Vedle těch, které fungovaly například jako mluvčí Charty 77, se komunistickému režimu postavila i řada žen, které sice nebyly vidět, nicméně jejich role byla nezanedbatelná a často zásadní. Nejenže páchaly ilegální činnost, ale staraly se také o rodiny, poskytovaly zázemí svým mužům a v době jejich věznění za nimi jezdily a podporovaly je. To vše vyžadovalo notnou dávku odvahy a energie.

„Některé ženy se zapojovaly do sestavování a psaní dokumentů, byly angažované jako mluvčí a fungovaly v každodenním běhu disentu. Velká část se ale podílela na věcech, které zůstávaly neviditelné, a přitom byly velmi nebezpečné. Šlo o pašování a přenášení dokumentů, ve frontách na nákup se třeba vyměňovaly tašky a podobně. Často šlo také o přepisování, které bylo trestné,“ vysvětlila Marcela Linková ze Sociologického ústavu AV ČR a zakladatelka projektu Ženy v disentu v rozhovoru pro Radio Wave.

Na ženy šli přes děti a emoce

Přestože komunistický režim hlídal hlavně muže, neušetřil ani ženy. Těžká byla situace zejména pro ty, které měly děti, protože je StB vydírala hlavně přes ně. „Určitě to byli docela dobří psychologové a řekla bych, že na chlapy šli přes jejich profesi, přes zajištění rodiny, přes postavení i přes jejich hrdost. A na ty ženy šli přes rodinu, přes děti, přes budoucnost, přes hmotné zajištění i přes strach o děti, strach o muže, spíš emocionálně,“ vysvětluje Věra Roubalová Kostlánová v knize Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Spolu s manželem Pavlem Roubalem podepsala Chartu v lednu 1977 a oba pomáhali především vázáním a šířením zakázaných knih.

Díky instrukcím, které pro všechny sepsal jeden ze spoluzakladatelů Charty 77 Petr Uhl, všichni věděli, jak se mají během výslechů chovat. Znali finty, které StB používala, věděli, že u výslechu je vždy jeden hodný a jeden zlý policajt. Nicméně psychika i tak často zapracovala. „Jediné, s čím jsem u výslechu měla problém, byly ruce, takže jsem si na nich seděla, aby neviděli, že se mi třesou. Byla jsem plná vzteku, takže i když byl některý trochu vstřícný a říkal, ať si zapálím, neudělala jsem to, aby neviděli, že se mi třese ruka,“ vzpomínala Zdena Tominová, která pracovala jako tlumočnice. Chartu podepsala v době, kdy policie zatkla členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a snažila se i ji umlčet, aby nemohla komunikovat se zahraničními novináři.

Pro případ, že je zavřou, měly připravené scénáře

V některých rodinách se manželé domlouvali, že Chartu podepíše raději jen muž. Díky tomu například žena disidenta a bývalého ministra kultury Milana Uhdeho mohla celé roky živit rodinu, zatímco Milan Uhde, který Chartu podepsal a byla mu kvůli tomu zakázána veškerá výdělečná činnost, byl doma s dětmi a staral se o ně. Ženy, které Chartu podepsaly (a byly mezi nimi i samoživitelky), měly připravený plán pro případ, že by šly do vězení. „Některé měly třeba sepsané prohlášení, kdo by se měl starat o děti, když je zatknou, jiné měly dohodu s jinou ženou, která byla připravená se o ně postarat,“ popisuje Marcela Linková.

„Ve spoustě rodin se manželé domlouvali, dohadovali, vymýšleli společně strategii. Byli si vědomi, že cokoliv na ně dopadne, dopadne na celou rodinu, častokrát spíš na ženu, protože muži sice chodili do kriminálu, ale zůstat tady s dětmi taky nebylo úplně jednoduché. Takže u Charty speciálně se jednalo o existenciální záležitost, o to, aby to těch dvanáct let lidi vydrželi. A nikdo nevěděl, že to bude jen dvanáct let,“ vzpomíná na nelehké období matematička Kamila Bendová, manželka politika Václava Bendy. Během čtyř let, kdy byl vězněn pro podvracení republiky, se musela postarat o jejich pět dětí a zároveň pokračovala v práci svého manžela.

Politika se dělala v bytech

„Celá Charta visela na bytech a na tom, že ženy udržovaly jejich normální běh. Byla jsem celou dobu zaměstnaná, takže jsem musela být opatrnější, ale u nás v bytě se ledacos odehrávalo. Měla jsem takzvané návštěvní dny, úterý a pátek, a kdokoliv k nám mohl přijít a účastnit se tady diskuse. Mimopražští sem chodili nasbírat trochu energie a podpory a postěžovat si, jaké jsou u nich problémy. Občas říkám takový bonmot, že kdo šel na výslech, tak se stavil, kdo šel z výslechu, tak se stavil,“ vzpomíná Kamila Bendová na dobu, kdy bydleli poblíž Bartolomějské ulice, kde výslechy probíhaly.

Spoustu výhrůžek si vyslechla i psycholožka Dana Němcová, jedna z prvních signatářek Charty 77 a spoluzakladatelka VONS. Přestože s manželem Jiřím Němcem vychovávali sedm dětí, už od roku 1974 patřila mezi nejaktivnější bojovnice za práva nespravedlivě zatýkaných, zadržovaných a vězněných a působila také jako mluvčí Charty 77. V bytě Němcových v Ječné ulici, takzvaném jéčku, se už před vznikem Charty 77 odehrávala řada přednášek, setkání intelektuálů a umělců a později, po spojení s undergroundem, i koncertů a mejdanů. Bylo to vyhlášené místo, a přestože bylo stále pod drobnohledem StB, někdy se u Němcových sešlo i 100 lidí.

Vyhrožovali mi, protože jsem byla matka

„Nevyhrožovali mi, protože jsem žena, ale protože jsem matka. Bylo to v lednu 1977 po prvním výslechu. Přišli dva pánové a mezi dveřmi se mě snažili přesvědčit, jestli bych přece jenom nebyla ochotná od té Charty odstoupit, protože to bude mít dopad na mé děti. A já jim tenkrát mezi těmi dveřmi řekla, že to dělám právě pro děti, že myslím na jejich budoucnost, že to je v jejich zájmu a že se s nimi bavit nebudu. A práskla jsem dveřmi,“ vzpomíná Dana Němcová na dobu, kdy zažívala pocity strachu, že kdykoli můžou přijít a zatknout ji. „Byla to spíš taková nepříjemnost, která působila fyziologické problémy. Třeba když zvonil ve čtyři hodiny ráno zvonek, měl člověk pocit, jako když ho kůň kopne do žaludku. Bylo jasné, že jde o domovní prohlídku, ale strach? Ne, ten jsem snad ani necítila. Byla jsem připravená na to, že se může stát leccos,“ vysvětluje.

Nebála se ani v době, kdy se v roce 1979 ocitla ve vazbě i s manželem: „O malé děti se staraly děti starší a samozřejmě spousta přátel z řad chartistů a členů Výboru pro obranu nespravedlivě stíhaných. Pocit solidarity mezi signatáři byl tak silný, že jsem se ve vězení cítila pod jistou ochranou. Navíc naše děti v jednu chvíli prohlásily, že jsou ochotny jít sedět za nás. To všechno myslím sehrálo určitou změkčující roli.“

Dana Němcová prokázala nejen obrovskou statečnost, ale už začátkem 70. let i velkou dávku tolerance vůči svému muži, který v jejich bytě v Ječné žil nějaký čas i se svou přítelkyní, manželkou Ivana „Magora“ Jirouse Věrou Jirousovou, a z jejich vztahu se narodil v roce 1972 syn Tobiáš.

Kdyby mi chtěli sebrat děti, podepsala bych jim všechno

Disidenti se scházeli také v bytě Jany Soukupové, která sice prohlášení Charty 77 nikdy nepodepsala, nicméně psala do samizdatového časopisu Host, takže ani ji neminuly domovní prohlídky, výslechy a vydírání přes děti. „Úplně poprvé mě chytli, když jsem syna odváděla do školky. Tehdy počkali, až ho tam dám, přivážu si kolo, a odtud mě čapli a odvezli do Bohunic. Následná domovní prohlídka trvala asi čtrnáct hodin. A tehdy teda naštěstí – je samozřejmě nezajímalo, že je dítě ve školce a nemá ho kdo vyzvednout – se jeho otec, se kterým jsem zrovna v tu dobu nežila, přišel na něco zeptat a pak pro syna jel. Jinak mně vyhrožovali, že mně děti seberou, prý přišlo udání na sociálku, že se o ně špatně starám. Takové ty estébácké metody. Ale je pravda, že kdyby mně děti chtěli sebrat, podepísala bych jim všechno. Naštěstí to nedošlo tak daleko,“ vypráví Soukupová.

Na výslechy raději s dětmi

Jarmila Johnová byla jednou z prvních, kteří Chartu 77 podepsali. Čekala tehdy dítě s Jiřím Dienstbierem, ale přestože jí hrozilo vězení, nebála se. „Za socialismu bylo možné mít dítě v ženské věznici do určité doby u sebe. Úplně podrobně jsem se o to ale nezajímala. Když vězení později hrozilo znovu, byli jsme s přáteli domluveni, že se dětí ujmou. V naší komunitě stáli všichni při sobě,“ vysvětluje. Když pak chodila na výslechy, raději brala děti s sebou, aby ji od nich neodloučili. „Kdo by se odvážil mě nejdřív s jedním, pak se dvěma a nakonec se třemi dětmi někam odvést?“ vzpomíná Jarmila Johnová, kterou coby disidentku nechtěl nikdo zaměstnat ani jako uklízečku.

Zdroj: Ženy v disentu, Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent


Přečtěte si také

Horoskopy dle zvěrokruhu

Beran 27. 5. 2024

Berani, snažte se příliš nezaplést do případných konfliktů, které se kolem vás odehrávají. Vaším úkolem je uklidnit situaci a vnést do ní praktičtější pohled. Pokud se zamotáte do akční fáze snah, aniž byste se nejprve zamysleli nad tím, co vlastně děláte, můžete věci ještě více zamotat. Odstupte od ohně, místo abyste se do něj vrhali po hlavě.

Celý horoskop pro dnešní den

Ministerstvo financí varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost ⑱

Partnerský horoskop
Partnerský horoskop

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.