Českou trenérku téměř zabilo kuřecí maso. Bakterie se dostala do krve přes prsty

Na začátku roku Tereza Šauer prodělala covid a měla pocit, že oslabené tělo souvisí s postcovidovým syndromem. V té době žila na Bali, rozjížděla podnikání a ne vše šlo podle plánu, takže stres, nevyspání a fyzická zátěž si vybraly svou daň. Stres se snažila zahánět tvrdými tréninky, jak u ní bývalo dobrým zvykem. V únoru se chystala na návštěvu do Česka, což jí zachránilo život. Tělo jí začala paralyzovat bakterie, která se do něj dostala přes záděrku u nehtu pár dní před odletem, když si připravovala kuře na vývar. Během dvou dnů po příletu přišly zimnice, horečky, obrovské bolesti břicha, průjem. Začalo docházet k selhávání ledvin, přestala pracovat střeva, rozvinul se zánět pobřišnice, infekce zasáhla i plíce. Pro dosud silnou a trénovanou ženu začal boj o život.

Terezo, vy jste nejdříve měla pocit, že vaše únava může být následkem prodělaného boje s koronavirem. Navíc jste za sebou měla dlouhé cestování z jihovýchodní Asie. Jaké byly první příznaky?

Druhý den po příletu do Česka začaly zimnice a horečky, to byla neděle. Říkala jsem si, že po tom všem jsem asi vyčerpaná z letu a všech těch problémů, které se za předešlé měsíce nakupily, nebo že jde o postcovidvý syndrom. Od neděle do úterý jsem měla horečky, v úterý už jsem měla 39,5 stupňů Celsia. Během hodiny to najednou padlo na hodnoty kolem 34 stupňů Celsia. Takhle to kolísalo sem a tam. Dokonce jsem si říkala, že mám rozbitý teploměr, že tohle přece není možné. Mamce se to nezdálo a chtěla mě odvézt k lékaři, ale já odmítla, že s takovou prkotinou nebudu někde otravovat. Ve středu večer se mi udělalo tak zle, že jsem upadla do bezvědomí v koupelně, kde mě našel táta a okamžitě zavolal záchranku.

Vás ty první dny určitě nenapadlo, že máte v těle bakterii a začíná boj o život...

Vůbec mě nic takového nenapadlo. Člověka nenapadne, že by mohlo jít o sepsi, vždyť jsem neměla žádné zranění ani nic, co by tomu nahrávalo. Záděrky u nehtu jsem opravdu za zranění nepokládala, což byla chyba... Spíš mě napadalo, že to bude nějaká střevní viróza. O své imunitě jsem nepochybovala, léta se otužuji, téměř 5 let neznám, co je to rýma nebo nachlazení.

Vraťme se k tomu kolapsu. Vám se v koupelně zatmělo před očima a pak už si nic nepamatujete?

Byla jsem v koupelně, najednou strašný tlak do hlavy, zalehly mi uši a pak už jen vím, že jsem ležela na zemi, kde se nade mnou skláněl táta, který se mě snažil probrat, což se mu, naštěstí, povedlo. Záchranná služba mě okamžitě odvezla na urgentní příjem do Příbrami. Tam mi vzali krev, odebrali vzorky, dostala jsem paralen a podle výsledků to zhodnotili jako nějakou střevní virózu s tím, že v pátek si mám dojít znovu na odběr krve. Ve 2 hodiny v noci mě propustili domů.

Jenže doma vám bylo zase hodně špatně, že?

Noc ze čtvrtka na pátek byla nezapomenutelná. Táta mě každých dvacet minut nosil do koupelny, já se už skoro neudržela na nohách. Začala jsem mít strašné bolesti břicha. V pátek ráno jsem měla jít na odběry, ale já se už nedokázala postavit. Plazila jsem se po čtyřech. Sestra přijela za mnou domů a vzala mi krev. Zhodnotila to jako prekolapsový stav s tím, že výsledky krve bude mít do hodiny a přiveze mi nějaké infuze na zavodnění kvůli dehydrataci. Za hodinu pro mě poslali záchranku s tím, že jsem v kritickém stavu. CRP 430, tlak 70/40, malátnost, dehydratace, začaly mi selhávat ledviny, což jsem v tu chvíli samozřejmě netušila. Jela jsem do nemocnice a věděla, že je něco hodně špatně. Nemohla jsem mluvit, chtěla jsem něco říct, ale nešlo to, připadala jsem si, jako bych vypila dva litry vodky.

View this post on Instagram

A post shared by @there_zina

Přesnou diagnózu mi sdělit nemohli, říká Tereza Šauer

Převezli vás zpět do příbramské nemocnice. Příjezd si pamatujete?

Ztrácela jsem vědomí, ale pamatuji si hlas v sanitce, co velmi důrazně dával instrukce k podání noradrenalinu. Po příjezdu do nemocnice jsem podstoupila spoustu různých vyšetření a zprvu se domnívali, že by to mohla být salmoneloza. Nasvědčovalo tomu i to, že jsem jim pozvracela vyšetřovnu svítivě žlutou tekutinou. To bylo jako ze sci-fi filmu. Po tom všem mě převezli na jednotku intenzivní péče. Tam mi zavedli nasogastrickou sondu a ze žaludku vyteklo 1,5 litru zeleného sajrajtu. V tu chvíli se mi ulevilo a myslela jsem si, že je po všem a druhý den půjdu domů...

Jenže domů jste nešla...

Bohužel nešla. Měla jsem stále horečky, přestala zabírat antibiotika, začaly se znovu zvedat zánětlivé hodnoty, zelený sajrajt tekl, odkud mohl. Hledala se příčina, takže nastoupili chirurgové, že se musí podívat do břicha, takže se jelo hned na sál. Dostala jsem strach, nikdy předtím jsem na žádné operaci nebyla, takže mě děsila představa, že už se třeba neprobudím z narkózy. Výsledek operace? Hnisavý zánět pobřišnice, srůsty na střevech (střeva mi přestala pracovat a nebylo jisté, zda vůbec ještě začnou), infekce zasáhla i plíce. Ta mrcha se rozlezla všude. Pořád jsem ale nevěděla, co mi vlastně přesně je. Nějak jsem pořád žila v domnění, že je to pořádná střevní chřipka...

Nechtěli vám říct přesnou diagnózu, protože se báli, že se psychicky složíte?

Diagnózu mi řekla mamka, když jsem se vrátila z nemocnice domů. Lékaři mi neřekli, jak moc vážné to je, abych měla alespoň nějakou energii na ten boj a abych to nevzdala. Pan primář Svoboda, který mě operoval, byl věčně usměvavý a dodával mi sílu a naději, že to zvládnu. Až před pár dny, když jsem byla na kontrole, mi lékaři řekli, v jak kritickém stavu jsem byla. Mamka je doktorka, ta celou dobu věděla, jak je to vážné, ale nedala na sobě nic znát, ani táta. Obdivuhodné.

To muselo být pro vaši maminku těžké. Ona vám opravdu nic nenaznačila?

Až postupem času mi dochází, co prožívali. Táta se stále nesrovnal s tím, že když mě našel v bezvědomí, už si myslel, že je konec... Má to pořád před očima. Mamku za mnou párkrát na chvilku pustili, přes roušku nebylo vidět, jak moc je vyřízená, ale na očích bylo vidět, že je strašně nešťastná. Snažila se držet, jako lékařka věděla, co se děje. Moji rodiče ještě dnes nemohou rozdýchat, že mě málem ztratili.

Kdy vám řekli, že se vám do těla dostala bakterie z kuřecího masa?

V nemocnici měli nejdříve podezření na salmonelu, ale po kultivaci vzorků zjistili, že jde o kampylobaktera. Zpovídali mě, co jsem kde jedla, ale ani z letadla nikdo nehlásil problémy, až pak jsem si vzpomněla na to kuře, které jsem pár dní před odletem připravovala a přitom měla záděrky u nehtu. To byla vstupní brána. Zajímavé bylo, že mi vzali vzorek právě z té záděrky, která už byla skoro zahojená a tam zjistili stafylokoka a streptokoka. Stačí špatně umytý nůž nebo prkénko, které přišlo s kuřetem do styku a vy ho pak použijete na něco jiného a kampylobakter může začít řádit. Je to ale bakterie, která zdravému člověku nezpůsobí boj o život, maximálně průjem a teploty na pár dní. Ale to ten vyčerpaný a oslabený organismus, o kterém jsem mluvila. Pak tělu stačí fakt málo a průšvih je na světě.

Vy jste fitness trenérkou, měla jste skvěle fyzicky zocelené tělo. To vám pomohlo sepsi zvládnout?

Lékaři mi řekli, že kdybych neměla takovou fyzičku, tak to nezvládnu, konec by přišel rychle.

Jíte dnes kuřecí maso?

Kupodivu jím, ale nechám si ho připravit. Na maso už asi nikdy nesáhnu ani v rukavicích. Konečně začínám normálně jíst a můžu si dopřát své oblíbené saláty, sýry, ořechy, maso, ovoce.... Skoro 2 měsíce jsem byla na dietě právě kvůli nemocným střevům. V nemocnici jsem nechala 12 kilogramů. Zrovna doba, kdy jsem se mohla ládovat i v noci, protože jsem chtěla nabrat, ale paradoxně jsem neměla vůbec chuť k jídlu, ze všeho se mi zvedal žaludek.

Jak na tom jste dnes? Předpokládám, že do tréninkového procesu jste se stále nezapojila...

To se nezapojím ještě dlouho. Je to něco přes 2 měsíce od propuštění z nemocnice, první měsíc jsem sotva obešla dům, někdy pro mě byl nadlidský výkon přejít z místnosti do místnosti. Teď chodím na vycházky a snažím se cvičit jógu, která mi pomáhá „zneškodnit“ srůsty na plicích, které jsou dost bolestivé. Postseptický syndrom jede v plném proudu, mám fyzické i psychické příznaky. Vyjmenuji pár z nich – extrémně mi padají vlasy, mám nechuť k jídlu a také se mi změnily chutě, bývám apatická, úzkostná, mám noční můry, výkyvy nálad, deprese, strach... Mám problémy s pamětí... Přichází to ve vlnách, z ničeho nic. Některé stavy se ani nedají vysvětlit, vadí mi třeba i zvuky, místo kde se zrovna nacházím, mám pocit, že mi exploduje hlava. Pokud to přijde, jdu se projít do lesa, to mi pomáhá. Ze začátku to bylo ještě těžší, protože jako trenérka posedlá sportem jsem byla zvyklá všechno vycvičit a najednou to nešlo. Život se mi změnil o 180 stupňů. Všechno je jinak. Po operaci jsem měla ještě bolesti, takže jsem se nemohla ani pořádně vybrečet, jak to bolelo. První měsíc od propuštění jsem chvílemi propadala naprosté beznaději a pocitu, že tohle prostě nemůžu zvládnout. Ale zvládla jsem to, a to především díky rodině, která mi byla a stále je obrovskou oporou, a za to jim patří obrovský dík. Ani teď to se mnou ale nemají jednoduché, protože je tu paní Psychika, a ta si momentálně žije svým vlastním životem, ale pomocnou ruku mi podali v Ústřední vojenské nemocnici.

Máte noční můry? Tím myslíte, že se vám zdají děsivé sny?

Ano, pořád vidím infuze, zdá se mi o nehodách, o smrti, ale i takové nějaké psycho sny, které se nedají ani popsat. Naštěstí to už není každou noc. Jsem ve spojení s lidmi z Anglie a USA, kteří přežili septický šok a říkají, že prostě musím počkat, musím tomu dát čas a musím poslouchat své tělo a nechvátat na sebe. Já své tělo neposlouchala nikdy, tak mu zřejmě došla trpělivost a ukázalo mi, že takhle teda ne. A já ho plně respektuji a najednou ho obdivuji, co všechno zvládlo a i po těch letech týraní se na mě nevyprdlo a zabojovalo. Začínám rozumět pojmu sebeláska.

Jak dlouho bude trvat návrat do normálu?

Návrat do normálu může trvat 6 až 20 měsíců, někdy se z toho člověk nedostane nikdy, což doufám, že není můj případ. Snažím se ze všech sil, abych se do normálního života vrátila co nejdříve. Snad jsem na dobré cestě, dala jsem si za cíl ujít 100 km za květen a není ještě ani konec a meta je splněna. Začínám si myslet, že moje tělo je zázračné, a tak se k němu i chovám. Není to ještě na 100 procent, ale ta změna je z mé strany obrovská. Ale říkám, že bez rodiny a lékařů bych to nezvládla. Chci poděkovat panu primáři Svobodovi, panu doktoru Jiříkovi a sestřičce Fischerové z interní JIP za to, že mě zachránili a že se o mě celou dobu tak báječně starali.