Jak s dítětem mluvit o smrti: Je to přirozené, nechte ho rozhodnout, zda jít na pohřeb

Dospělí si mnohdy neumí představit, jak se dětská mysl bude vypořádávat se zprávou o úmrtí. Každé dítě je jiné a přijetí informace i následné truchlení se proto mohou mnohdy i výrazně lišit. Smrt k životu ovšem patří stejně jako noc ke dni, její existence by se neměla zatajovat. Ohledně dětského vyrovnávání se se smrtí a chováním blízkých pro Prima Ženy promluvila Sylvie Stretti, ředitelka neziskové organizace Vigvam, jejíž odborníci pomáhají lidem vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka.

Pro děti je téma smrti mnohdy neznámým, dokud se s ní poprvé nesetkají. Je vhodné o ní mluvit i předtím, nebo není dobrý nápad tím dětskou mysl zatěžovat?

Děti se se smrtí potkávají v různé míře odmala. Je to přirozená součást života, a tak by se k tématu smrti mělo přistupovat. Pokud se tedy v nějakém příběhu, pohádce, v přírodě děti se smrtí potkají, měly by vědět, co to znamená. Že smrt k životu patří, že je nevratná, že když někdo zemře, nemá hlad, není mu zima a podobně. Například v přírodě okolo sebe vidíme tento jev jak u rostlin, tak u zvířat – kolik mrtvého hmyzu, rozjetých žížal děti běžně v životě vidí a mají tak možnost se dozvědět, co to je, co to znamená. Mohou dostat odpovědi na své otázky, někdy mají také potřebu „vědátorsky bádat“, jak to vypadá.

Když se však děti vyptávají takto přirozeně a smrt se týká někoho blízkého, tak dospělí mají mnohem méně energie a síly na všechny odpovědi, protože jsou zahlceni vlastními emocemi. A navíc tyto emoce jsou vidět a děti se vcelku přirozeně ptát nebudou, když vidí, že jsou pak rodiče moc smutní. A pokud se se smrtí potkají až v případě někoho blízkého, je to pro ně mnohem větší zátěž, protože ještě u toho objevují něco, o čem nevěděly, čemu nerozumí. Tedy je otázka, jestli ochraňujeme tím neříkáním děti nebo sami sebe, protože se nám o tom těžko mluví.

Čtěte také: Promluvit si s nebožtíkem? AI to umožnila tisícům lidí. Je to morbidní, stěžují si odpůrci

Pro dospělého je často složité vymyslet, jak smrt dítěti komunikovat. Jaké jsou dobré počáteční kroky, obzvláště pak například u předškoláka?

Myslíte-li smrt někoho, koho dítě znalo, pak je opravdu důležité nechodit zbytečně okolo. Ale vcelku jednoduše říci, že bohužel musíme sdělit něco smutného, co se nám neříká lehce a trochu nevíme, jak do toho. Že náš blízký zemřel... A zbytek nechat na dětech samotných, ať se doptají, na co potřebují. Pokud myslíte obecně, jak komunikovat o smrti, pak je opravdu dobré využít toho, co se běžně v okolí dětí děje (tedy uvidím třeba zemřelé zvíře, uschlou květinu, pohádku, kde někdo zemřel a pojmenuji to). Doptám se, jestli tomu dítě rozumí, nebo se chce na něco zeptat. A počítat s tím, že konverzace může trvat minutu i půl hodiny, každé dítě je jiné a má jiné potřeby. A je naprosto v pořádku, že se ptá i neptá.

Dospělí se leckdy snaží před dítětem působit, jako by se nic nedělo, protože se bojí negativního dopadu vlastních emocí na něj. Je to skutečně potřeba?

Na to není úplně jednoduchá odpověď. Je v pořádku před dětmi své emoce vyjadřovat, ale zároveň pokud moje emoce jsou extrémně silné, zahlcující, že nejsem schopen nic jiného pak vnímat, tak je důležité to komunikovat a emoce projevit jinde. Tedy jasně dítěti říci, že je mi hodně smutno a potřebuji na chvíli do pokoje. A pak, že přijdu a budeme spolu. A silné emoce opravdu odžít mimo přítomnost dítěte, aby nebylo příliš znejistěno silnou reakcí, které nerozumí, může ji vnímat jako ohrožení a může se o dospělého velmi intenzivně bát.

Truchlení je proces, který se liší člověk od člověka. Vykazují ale truchlící děti nějaké chování, se kterým se dá po úmrtí někoho blízkého počítat obecně?

To je hezká otázka a moc ráda bych měla odpověď. Ale nemám ji, protože je třeba počítat úplně s čímkoli – dítě může plakat, křičet, smát se a odvádět pozornost, tvářit se, že se nic nestalo, mít spoustu otázek, mít různé strachy, může být extrémně hodné, nebo naopak velmi energické a rušící všechny okolo. A to je jen nějaký základní výčet, co mě napadá.

Čtěte také: Žena se probrala pár minut před vlastní kremací. Otevřela oči a začala komunikovat

V případě, že k úmrtí došlo tragicky, je vhodné to dítěti sdělit? Pokud ano, jakým způsobem – zaobalit, či říct napřímo?

Upřímně, vždy je lepší říci pravdu, a čím jednodušeji a napřímo to vyjádříme, tím to bude jednodušší pro nás i pro dítě. Protože u tragických úmrtí se dá více než předpokládat, že to vědí lidé z okolí a dítě se to dříve či později dozví, ale ne z úst blízké osoby, které důvěřuje, ale odjinud, a může tím být velmi silně narušena důvěra k rodiči jako nejbližší osobě. Zároveň mi přijde velmi důležité říci, že někdy člověk na sdělení nemá sílu a je moc důležité promyslet, kdy to dítěti říci (obecně platí, že lepší kdykoli než před spaním, nebo počítat, že spaní možná bude za dlouho a budeme muset být u něj), koho mít u sebe (nemusím na všechno být sám) a pak také třeba získat čas tím, že narovinu řeknu, že blízký člověk zemřel, že je pro mě teď těžké říci jak, že toho nejsem schopen, ale jak to půjde, řeknu to. Je to pravdivé, upřímné a méně ohrožujeme důvěru dítěte v nás dospělé.

Měl by se dospělý předem připravit na dotazy, které pochopitelně mohou ze strany dítěte přijít?

No, může to zkusit, ale myslím, že stejně na všechny otázky, co napadají děti, nebudeme nikdy připraveni. A je dobré vědět, že někdy prostě odpověď nevím, nebo nevím, jak ji říci. A i tohle je odpověď, že potřebuji čas. Nebo že nevím odpověď, nebo nejsem schopen odpovědět a mít třeba domluvu s někým blízkým (kamarádem, prarodičem...), za kým může dítě zajít.

Se smrtí souvisí také loučení ve formě pohřbu. Jak na takovou událost dítě připravit?

Je důležité dítěti co nejpravdivěji popsat, co se tam bude odehrávat a mluvit s ním, čeho se účastnit chce a čeho ne. A případně, kdo tam pro něj bude, kdyby potřebovalo odejít dříve. Ale také je důležité myslet na starší děti (od 8 let výše, které by sice byly schopny třeba odejít, ale již vnímají „nevhodnost“ a brzdí je to. I jim říci, že je v pořádku, když toho bude moc, že vyjdou třeba ven, nebo mohou za někým jít.

Můžeme dát dítěti volbu, zda na pohřeb vůbec chce jít?

Jsem naprostý zastánce toho, že děti mají právo říci, zda na pohřeb chtějí, či nikoliv, a my bychom volbu měli respektovat. Pokud se rozhodnou jít, je třeba s nimi mluvit o průběhu (viz výše), a pokud se rozhodnou nejít, vymyslet s nimi jiný způsob rozloučení – děti jsou velmi nápadité a dokáží vymyslet neskutečně hezká rozloučení. A také se doptat, zda se nechtějí účastnit vůbec, nebo jen části (třeba na smuteční hostinu s rodinou pak chtějí jít, ale nechtějí do kostela, krematoria, na hřbitov...).

Čtěte také: Na přechodech pro chodce umírají v Česku každoročně desítky lidí. Kde se nachází ty nejrizikovější?

Zesnulého je mnohdy možné naposledy vidět v otevřené rakvi. Může to dítěti prospět, nebo by bylo naopak lepší ho z této části posledního rozloučení vynechat?

To je velmi náročná otázka i pro dospělého. Myslím, že to ovlivňují vnější faktory (způsob úmrtí, délka od smrti apod.), ale i subjektivní (moje vlastní založení). A osobně si myslím, že by to mělo být právo na přání vidět zesnulého, a ne povinnost pro všechny pozůstalé, ho vidět. Vždy je to právo rodiny, jak pohřeb chce, ale přijde mi důležité, aby všichni smuteční hosté (děti i dospělí) byli upozorněni, že pohřeb takto proběhne, aby měli možnost se rozhodnout, zda přijít, nebo rozhodnout se, jak daleko od rakve budou apod. Byla bych velmi opatrná v tom, aby děti byly u otevřené rakve. Je totiž naprosto odlišné, když zemře poklidně člověk v důsledku nemoci či stáří ve své posteli a dítě ho takto vidí nemocného, jak slábne a pak zemře a vidí ho třeba v té posteli. A naprosto něco jiného je, aby dítě vidělo zemřelého s odstupem v rakvi. A rozhodně toto platí pro děti všech věkových kategorií a vlastně i pro dospělé.

Podívejte se také na rozhovor s psychologem, který řekl, jak s dětmi mluvit o válce: