Jana Maláčová ušla pěšky 120 kilometrů. Když přišla největší krize, zavolala příteli
Maláčová a Stropnický o bydlení
Jana Maláčová, někdejší ministryně práce a sociálních věcí, má za sebou turbulentní životní období. Po neúspěšných parlamentních volbách, prohrané bitvě o předsedkyni Sociální demokracie a bolestivém rozvodu s diplomatem a ekonomem Alešem Chmelařem, s nímž má syna Gustava, se stáhla do ústraní. Nyní podnikla na vlastní pěst dobrodružnou výpravu. Vyrazila do zahraničí, kde sama absolvovala 120 km pochod, takzvanou Svatojakubskou cestu. Se svými zážitky se podělila redakci webu Prima Ženy.
Co vás přimělo absolvovat Svatojakubskou cestu? Potřebovala jste si vyčistit hlavu, odreagovat se?
O Svatojakubské cestě jsem nějakou dobu přemýšlela a lákala mě. O Vánocích jsem četla knížku o Santiagu od Ladislava Zibury. Když bylo jasné, že syn bude na Velikonoce s tatínkem a já budu mít pár dní volno, neváhala jsem a rozhodla se pro portugalskou stezku. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a být pár dní sama. Když jsem navíc sehnala levné letenky do Porta, bylo rozhodnuto.
Jak dlouho jste to šla a co všechno jste během cesty viděla?
Protože hlavním faktorem v mém plánování byl čas, rozhodla jsem se pro zkrácenou portugalskou cestu. Začínala jsem v pobřežním městečku Baiona ve Španělsku a končila v Santiagu de Compostela. Až do městečka Arcade tahle stezka vede podél pobřeží. Ušla jsem něco přes 120 kilometrů, samotné putování trvalo čtyři dny. Jeden den jsem měla jako rezervní. Říkala jsem si, že denně bych měla ujít kolem třiceti kilometrů a používala jsem aplikaci Camino Ninja, která stále ještě funguje. I když jsem se nedávno dočetla, že její autor bohužel zemřel. Vždy ráno jsem se podle nálady rozhodla, jak dlouhou trasu půjdu a kde bych chtěla zhruba ten den přespat. S ubytováním to vždy klaplo, i když jsem dorazila v podvečer. Bylo to asi tím, že jsem putovala mimo sezónu, hodně pršelo a byla zima, tak poutníků nebylo tolik.
Putovala jste sama, neměla jste strach?
Neměla. Já hodně ráda cestuji sama. Od rozvodu jsem byla několikrát sama v Indii. Dokonce bych řekla, že si to užívám. Navíc člověk po cestě potkává spoustu dalších putujících, ať už jednotlivce nebo skupiny. Když jsem měla chuť, tak jsem se na pár hodin k někomu připojila. Dvakrát jsem dokonce potkala Čechy, jeden mladý pár a pak ženu v mém věku.
Mohlo by vás zajímat: Matěj Stropnický ukázal zrekonstruovaný zámek i svou komnatu. Bydlí tu s ním duchové
Jak na vás reagovali domorodci?
Místní lidé jsou velmi milí a poutníků si váží. Zejména ti starší. Kvalita služeb i jídla je velmi dobrá a ceny oproti Česku poloviční. A mám strašně hezkou historku...
Povídejte...
Když jsem chtěla od jednoho místního pána koupit velký, stabilní deštník, protože jsem nemohla sehnat pláštěnku, tak na mě pořád kýval, že ne. Tak jsem si myslela, že chce více peněz nebo že mi to neprodá. On ale trval na tom, že si deštník mám vzít bezplatně. To mě strašně dojalo.
Co všechno jste s sebou měla?
Měla jsem svou oblíbenou krosnu, která má 35 litrů a zaplnila jsem ji z poloviny. To umění sbalit toho co nejméně, ale stále pořád neovládám. Klíčové jsou dobré, prošlapané trekové boty, nepromokavá bunda a kvalitní termotričko. Po cestě jsem si dokupovala ještě čepici a šátek, to jsem podcenila. Ona byla totiž docela zima, v průměru 12 stupňů a hodně pršelo. Říká se, že váha batohu by neměla přesáhnout 10 procent tělesné váhy, já zejména odpoledne, když už jsem byla unavená, tak jsem pociťovala každý kilogram. Takže jsem se během cesty ještě zbavovala nějakých věcí. Například jsem pak už nosila jenom jednu láhev s vodou, namísto dvou. Protože nebyl problém s doplněním po cestě. Také jsem pak nechávala v ubytovně knihu, kterou jsem přečetla.
Co bylo ze všeho nejtěžší? Nepřišla na vás během cesty krize?
Nejtěžší byl první a poslední den. První den si pamatuji, jak jsem po patnácti kilometrech hustého deště brečela vzteky uprostřed lesa a byla jsem rozhodnutá, že se vrátím zpátky a cestu vzdávám. Byla jsem promočená na kost a podle aplikace počasí mělo takto pršet zbytek dne. Pak jsem ale zjistila, že do cíle to mám stejně daleko jako zpátky. Takže jsem si řekla, že vracet se vlastně nemá smysl a musím ten déšť nějak vydržet. No, a ten poslední den už jsem byla unavená, stýskalo se mi po takovém tom běžném komfortu. Taky jsem své putování využila na to, abych udělala jedno důležité a těžké rozhodnutí. A čím víc jsem se blížila cíli, tím více se mi do toho rozhodování nechtělo. Největší krizi jsem měla tak pět kilometrů před úplným koncem. Ale chápala jsem, že je to hlavně v mojí hlavě, takže jsem si dala pauzu, zavolala jsem příteli a pak vše zvládla.
Čtěte také: Krejčík si dítě přál, Stropnický to oddaloval. Nechtěl jsem zámek, ale rodinu, říkal Daniel
Když jste došla do vytyčeného cíle, jaký to byl pocit?
Měla jsem velkou radost až euforii. Jsem na sebe pyšná, že jsem to zvládla. Že jsem se rozhodla, že půjdu a bez velkého plánování dopředu to také zrealizovala. Čelila jsem spoustě drobných problémů, na to už jsem z cestování zvyklá, že je potřeba je řešit jeden po druhém. Mně vždycky tyhle výpravy hodně zvednou sebevědomí a odhodlání. A těšila jsem se na dobrý hotel a večeři s mořskými plody, to byla moje odměna.
Jak náročný pochod zvládlo vaše tělo?
Já strašně ráda chodím a nachodím toho hodně. Ale těch 120 kilometrů jsem cítila, to je pravda. Měla jsem drobné puchýřky na nohách a další den jsem byla ráda, že už nikam nemusím. Důležité je ale říct, že ta portugalská trasa není nijak náročná, že ji může zvládnout každý.
Co pro vás bylo tím největším zážitkem?
Teď už vím, že Galicii se říká věčně zelená země, protože tam pořád prší. Ale vážně, Galicie má čarokrásnou přírodu, člověk má chvílemi pocit, že se nachází jak v zemi Pána prstenů. A pak je strašně fajn být jen pár dní sama, mít čas přemýšlet. Jediné, co člověk musí, je jít dál. To je vlastně v dnešní době ten největší luxus.
Plánujete něco podobného v budoucnu zopakovat? Pokud ano, máte už vytipované místo?
Jednou bych chtěla jít tu 800 kilometrovou francouzskou cestu. Na to je ale potřeba čtyři až pět týdnů, takže asi až jednou budu v důchodu. Jinak plánujeme zase mou milovanou Indii, strašně bych chtěla do Ladaku.
Připomeňte si, jak Jana Maláčová a Matěj Stropnický vystupovali jako „Hustá dvojka“:
Autor článku
David Laštovka
David v rámci CNN Prima NEWS píše především o dění na domácí scéně. (david.lastovka@iprima.cz)
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
