Vše je dobrovolné, a kdo nechce, neučí se vůbec. Školu Summerhill si žáci řídí sami

Pro lidi zvyklé na české školství je představa školy, kde si jako dítě můžete říct, že v následujícím roce budete místo raději lézt po stromech, plavat a běhat venku, jako z jiného vesmíru. Jenže právě v Summerhillu může toto být pro kteréhokoli žáka realitou, aniž by jej za to čekal jakýkoli postih. Už ve chvíli, kdy Alexander S. Neil instituci založil, totiž do jejích základů vštěpil filozofii absolutní svobody pro každého za podmínky, že svým konáním nijak neškodí nikomu druhému.

Čtěte také: Syn Evy Burešové se chystá do první třídy. Maminka se bojí brzkého vstávání

V praxi to znamená, že žák si může pro daný rok vybrat třeba jeden jediný předmět. Anebo všechny dostupné… anebo nic a trávit veškerý čas tím, čím se mu zrovna chce. Neil totiž věřil, že pro děti neexistuje lepší prostředí pro učení, než když nejsou absolutně k ničemu nuceny a mohou se svobodně věnovat tomu, čemu samy zrovna chtějí. Summerhill proto vybudoval na principu, že „funkcí dítěte je žít svůj vlastní život – nikoli život, o kterém si jeho nervózní rodiče myslí, že by mělo žít. A také ne život podle účelů vychovatele, který si myslí, že je zná nejlépe.“

Nejvýše tři děti v jedné třídě

Popsat všechny aspekty Summerhillu najednou je v krátkosti téměř nemožné – škola se totiž od typické české základní či střední liší prakticky ve všem. Neexistují zde například žádné třídy ani ročníky v našem pojetí. Žáci jsou místo toho do předmětů (mají-li o jejich studium zájem) rozdělovány podle schopností. Je proto běžné, že se v jednotlivých předmětech potkávají děti všemožných věků. A žádnou velkou výjimkou není ani to, že Sumerhilll produkuje 13- či 14leté maturanty. Každé dítě zde totiž může procesem vzdělávání procházet svým vlastním tempem a bez omezení.

Mohlo by vás zajímat: Výběr školní aktovky. Kolik by měla vážit a na co dalšího si dát pozor?

Výuka je navíc nesmírně individuální. „Mám ve třídě strop tří žáků. Takže přístup je velmi individuální. I proto, že mohou děti kdykoli z hodiny odejít, mám udělaný hlavně rámcový plán a detailní pouze na pár hodin dopředu,“ popsal pro iDNES.cz informatik David Yilma, jediný Čech učící na Summerhillu. Zároveň dodal, že i když děti zrovna nesedí ve třídách, není to tak, že by se jen „poflakovaly“, ale zpravidla si čtou, sebevzdělávají se nebo studují v kolektivu se spolužáky a kamarády. Často se tak v důsledku učí prakticky pořád.

Škola je taková, jakou ji chtějí mít sami žáci

Děti chodí do školy celkem devět měsíců po třech semestrech, načež mají tři měsíce prázdnin, které tráví doma s rodiči. Zejména u menších žáků rozdělených do tradičních „domů“ pak slouží i vychovatelé, kteří dětem perou, ošetřují jim drobná poranění, chodí s nimi k lékaři a jsou jim k dispozici i emocionálně. Mohou jim tak třeba číst pohádky na dobrou noc a v mnoha ohledech plnit funkci chybějících rodičů.

Přečtěte si: Jaký jste studijní typ podle horoskopu? Býci učení milují, Raci nesnášejí

Tímto však zásadní rozdíly zdaleka nekončí. Děti se totiž všichni mají právo přímo podílet na chodu školy a rozhodování o všech případných změnách včetně těch týkajících se například školního řádu. Hlas žáka při shromážděních a hlasováních zde má stejnou váhu jako hlas jakéhokoli dospělého zaměstnance. O tom, jak bude škola vypadat a v praxi fungovat, si tak velkou měrou mohou děti rozhodovat samy.

Jak Summerhill popisují bývalí žáci

Asi nejlepší obrázek o tom, jak studium na Summerhillu vypadá z pohledu žáka, si lze udělat na základě vzpomínek bývalých studentů. Caspar Walsh je dnes čtyřicátník a spisovatel, který o svém pobytu na škole říká: „Šel jsem do Summerhillu v šesti letech a zůstal jsem tam dva roky. Lezl jsem po stromech, vymýšlel nové hry a různě se poflakoval. Když jsem měl hlad, šel jsem na hodinu vaření a pekl koláče. Když jsem chtěl meč, šel jsem do dílny a vyrobil si ho ze dřeva. Byl jsem ve svém živlu.“

Mohlo vám uniknout: Konec známkování v Česku. Co říkají jedničky a čtyřky o dětech? Vůbec nic

Nadia Hartmann je dnes úspěšnou zubařkou, která rovněž absolvovala Summerhill. A jako mnoho jiných dětí poznala, že zdejší zdánlivě absolutní svoboda má své meze. „Šikana se tam moc nevedla, ale já jsem párkrát s přáteli šikanovala jednu dívku. Dali jsme jí do postele sníh, aby si myslela, že se počůrala. A nachytali jsme tiplice a dali jsme jí je do ingrediencí na vaření. Na školním shromáždění jsme byli předvoláni a od ostatních dětí jsme sklidili pohrdání. Zakázali nám plavání v bazénu a výlety do města. Pro mě to byl velký trest a už jsem to nikdy neudělala,“ zavzpomínala.

Místo toho se Nadia postupně začala věnovat skutečnému studiu. „Když jsem byla malá, chodila jsem na vyučování, pak v deseti letech jsem přestala a několik let jsem jenom lezla po stromech, plavala, pletla a hrála si s přáteli. Ve třinácti jsem se rozhodla, že chci být zubařkou, proto jsem začala zase chodit do školy. Musela jsem se snažit, abych všechno dohnala, ale třídy na Summerhillu jsou malé, každý má možnost individuálních konzultací,“ popsala Nadia, která následně přešla na střední školu a za tři roky bez problémů sbírala stejné známky jako premianti chodící na tradiční státní školy už 13 let. I proto má v plánu poslat na Summerhill své dvě dcery.

Šestadvacetiletý grafik Nathan Clutterbuck zase ze své zkušenosti připouští, že absolutně svobodný Summerhill, kde každý nese osobní zodpovědnost za vše – od svého oděvu po každodenní náplň – nemusí být šťastnou volbou pro každé dítě: „Někteří nedokázali unést takové množství svobody a bylo jim pak mnohem líp v instituci s pevnými pravidly a instrukcemi, co přesně mají dělat.“