Vyvracíme mýty o zdraví: Vyhnete se cukrovce, když nejíte sladkosti?

Cukrovka, odborně Diabetes mellitus, je (nejen u nás, kde jí trpí téměř 3/4 milionu lidí) jedna z nejrozšířenějších chorob vůbec. Existuje vrozená cukrovka, I. typu, ale tu má jen asi 7 % populace, a cukrovka II. typu, získaná, jako následek „zdravotních hříchů". O nich ovšem panuje spousta pověr…

Mýtus č. 1 – Kdo nejí sladkosti, nemůže cukrovkou onemocnět

Jde o nejrozšířenější omyl kvůli českému názvu, který si lidé dávají dohromady s nadměrným příjmem cukrovinek. Vznikl zřejmě tím, že si někteří jedinci všimli toho, že moč neléčených diabetiků – na rozdíl od té normální – silně přitahuje mouchy a včely. Obsahuje totiž glukózu, v běžné řeči se jí říká hroznový cukr. Přemíra sladkostí, zejména těch tzv. těžkých, jako jsou šlehačkové dorty, sice opravdu organismu výrazně škodí, stejně tak se ale na vzniku diabetu podílí přehnaná konzumace smažených a hodně tučných jídel nebo uzenin, kouření, pití alkoholu, nadváha, nedostatek pohybu, stres. Hlavním viníkem jsou tedy negativní stravovací i životní návyky spojené s minimální fyzickou zátěží, nikoli jen vyšší příjem cukru v jakékoli formě.

Mýtus č. 2 – Cukrovka je chorobou stáří

Není. Sice postihuje častěji spíš starší osoby, což však ani zdaleka neznamená, že se týká jen jich. Naopak čím dál víc se objevuje kvůli sedavému způsobu života u teenagerů i menších dětí s vysokou nadváhou. Specifická je ta vyskytující se v těhotenství. Bývá obvykle spojena s vrozenou dispozicí. Tu vyvolají účinky hormonů a dalších látek, jejichž hladina narůstá v průběhu gravidity. Rizikový je vyšší věk rodičky (nad 30 let) otylost, málo fyzické aktivity, hypertenze. Novorozenec může být ohrožen už v raně poporodním stadiu hypoglykemií, poruchami dýchání, vyšší hladinou žlučového barviva, což může vést ke kojenecké žloutence. Tyto děti mají od dětství větší sklony k přibírání hmotnosti a později cukrovce.

Mýtus č. 3 – Ovoce diabetikům neškodí

Omyl. Každé ovoce obsahuje více či méně sacharidů. Je proto nutné si u jednotlivých druhů toto množství zjistit a jíst jen takové, které jich obsahuje nejméně a navíc v přiměřeném množství. A zásadně čerstvé! Úplnou pohromou je kandované ovoce, kompoty nebo džemy. Ty jsou totiž téměř vždy přislazované. Mnohem vhodnější je pochopitelně zelenina, která obsahuje vlákninu důležitou pro zažívání. Je třeba si také uvědomit, že cukr v jisté podobě obsahují i přílohy, hlavně rýže, ale také brambory, bílé pečivo. Složené sacharidy (škroby) ale nemocný jíst musí. Omezení se tak týkají především velikosti a četnosti snědených porcí. Důležitá je pestrost stravování a kvalita potravin.

Mýtus č. 4 – Dia výrobky jsou bezpečné

Nejsou. Sice neobsahují cukr jako takový, ale uměle vyrobená sladidla, momentálně usilovně zkoumaná vědci. Ti se na jejich prospěšnosti ani zdaleka neshodnou, mnozí je považují za ještě škodlivější! Navíc dia výrobky obvykle obsahují větší množství tuku.

Pokud jde o vhodné náhražky cukru, čím dál častěji se doporučuje extrakt ze stévie, tropické rostliny pocházející z Jižní a Střední Ameriky. Její účinky podle odborníků ovšem vyžadují další výzkum ohledně možné toxicity a není vhodná pro děti. Na druhou stranu ji v Jižní Americe užívají cukrovkáři už stovky let. Ani v Japonsku, kde se její konzumace rozmohla asi před 50 roky, se neprojevily žádné masové zdravotní komplikace.

Mýtus č. 5 – Cukrovku lze vyléčit

Nelze, i když náš prezident tvrdil, že mu cukrovka „odešla". Cílem léčby je umožnit život blížící se co nejvíce normálu. Nezbytná je přitom aktivní spolupráce pacienta. Ten musí dodržovat na míru stanovený jídelní režim, přidat tělesnou aktivitu přiměřenou věku a schopnostem (nezbytným předpokladem bývá obvykle výrazná redukce tuku pod dozorem obezitologa), přijímat v různé formě inzulín, hormon snižující hladinu cukru v krvi. V případě nedodržování těchto zásad se výrazně zvyšuje nebezpečí komplikací, např. diabetické vegetativní neuropatie související s poruchami chůze (opět nelze nezmínit hlavu státu), může dojít k poruchám srdečního rytmu, prokrvení tkání, sexuální dysfunkci, impotenci, poruchám močení, úporným průjmům nebo naopak silné zácpě.

Mýtus č. 6 – Diabetici si musí píchat denně inzulín

Nemusí. Jen u diabetu prvního, vrozeného typu, kde je úplná absence inzulínu v těle, ale tento typ se vyskytuje, jak bylo řečeno, vzácně. U druhého typu se obvykle používají antidiabetika či další léky. Injekční forma je pokaždé až poslední řešení. V organismu ovšem platí, že všechno souvisí se vším. I proto se s cukrovkou často pojí řada dalších zdravotních problémů. Typicky opět vysoký tlak, ale i zvýšená hladina kyseliny močové v krvi. Ty je nutné pomocí dalších medikamentů regulovat do přijatelných mezí. Hladinu cukru v krvi pomohou někdy upravit doplňky stravy obsahující extrakt z léčivých rostlin, ale samotnou nemoc nevyléčí. Klíčová je kázeň pacienta, to, aby dodržoval výživová a další opatření stanovená lékařem. Mezi hlavní patří zákaz pití alkoholu, zejména lihovin a likérů, nekuřáctví.

Mýtus č. 7 – Cukrovka je dědičná

Není. Neexistuje konkrétní gen či jejich skupina, které by se podílely přímo na jejím vzniku. Dědí se jenom určité dispozice. Ty ji ale mohou, společně s dalšími faktory, opravdu způsobit. Největší pravděpodobnost je u jednovaječných dvojčat. Děti diabetických rodičů mají 50% pravděpodobnost, že cukrovkou onemocní. Důležitý je věk, kdy byla cukrovka diagnostikována. Pokud už před padesátkou, nebezpečí rozvoje nemoci u dítěte je 1 : 7, když až po ní, klesá poměr na 1 : 13. Podle mnoha vědců znamená pro dítě větší nebezpečí, když je nositelkou nemoci matka.

Mýtus č.8 – Naši předkové cukrovku neměli

Měli, ale zdaleka ne v takovém měřítku jako dnes. Od roku 1975 se totiž celosvětový počet obézních lidí téměř ztrojnásobil! První zmínky o diabetu pocházejí z Egypta, v tzv. Ebersově papyru z roku 1552 př. n. l. ho autor popisuje jako „vzácnou chorobu", při které nemocný přehnaně pije a má sladkou moč. Slavný římský lékař Claudius Galén už ve spise Corpus Galenic doporučuje pacientům určitá zdravotní omezení. Příliš se neliší od dnešních, základ je zvýšení tělesného pohybu, zmenšení porcí jídla, méně častá konzumace masa a vodoléčba. Věhlasný perský učenec Avicenna se s ním ve většině příčin shodl, navíc jako první popsal diabetickou sněť.

Jan Janula