Webové stránky skupiny Prima používají cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti. Používáním tohoto webu souhlasíte s užitím cookies v rámci webů skupiny Prima. Více informací
Souhlasím
návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat
zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
Reklama

17. listopad 1989 očima žen: Jak ho prožívaly studentky, těhotné ženy nebo maminky od dětí?

Shromáždění na pražském Albertově, pochod po nábřeží a následný masakr na Národní třídě vstoupily do dějin. Sešli se tu zkušení demonstranti i náhodní kolemjdoucí. Jak ho prožívaly a jak na něj vzpomínají ženy, které se plánovaně i nečekaně ocitly uprostřed dění?
Vydáno: 14.11.2019
17. listopad 1989 očima žen: Jak ho prožívaly studentky, těhotné ženy nebo maminky od dětí?
Autor: profimedia.cz 17. listopad 1989 očima žen: Jak ho prožívaly studentky, těhotné ženy nebo maminky od dětí?
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Na Albertově a později i na Národní třídě se před 30 lety sešli ostřílení demonstranti i lidé, kteří na demonstraci vyrazili poprvé ve svém životě. Fakt, že demonstrace byla povolená, dodal totiž odvahu i těm, kteří by se jí jinak nezúčastnili. Navíc se předpokládalo se, že přijde opravdu hodně lidí.  

Jiřině Mikoláškové bylo tehdy 34 let, měla malé děti a byla těhotná. I když v okolních státech začaly tát ledy, na změny v tehdejším Československu už nevěřila. Sedmnáctého listopadu šla s dětmi uctít památku Jana Opletala na Albertov. „Dav byl mohutnější a mohutnější. Když jsme šli po nábřeží, potřebovala jsem urgentně na toaletu. Zašla jsem s dětmi do jedné vinárny, čímž jsme se trochu zdrželi, a když pak došlo k zásahu na Národní třídě, nebyli jsme v uzavřené části. Stáli jsme na rohu Mikulandské ulice. Chválabohu někteří majitelé otevřeli domy a my jsme měli šanci se v jednom z činžáků skrýt. Od konce Mikulandské se totiž blížil policejní kordon. Nájemníci nás poslali na půdu, kde jsme se schovávali s dalšími lidmi. Měli jsme strach, protože jsme zespodu slyšeli policisty. Dostali se do domu a my se báli, že nás objeví. Nakonec se to nestalo a my kolem desáté mohli odejít. Vyšli jsme do prázdných ulic, na chodnících Mikulandské jsem viděla krev,“ vzpomíná Jiřina Mikolášková.

S adrenalinem v těle

Polská studentka politologie Krystyna Krauze, které tehdy bylo 22 let, přijela do Prahy na zasedání Helsinského výboru, ale o plánované demonstraci věděla a vyrazila na Albertov. Vzpomíná, že pro studenty byla demonstrace něčím úplně novým. „Měla jsem pocit, že ti kluci a holky kolem mě doposud poznali jen prvomájové průvody nebo úředně povolený majáles. Že třeba ani nevědí, jestli to celé není zase jenom nějaká agitka.“ Ačkoli Krystyna v Praze nebyla poprvé, moc ji neznala, protože čas během předchozích pražských návštěv věnovala hlavně setkáním s disidenty v jejich bytech nebo po hospodách. Nakonec se dostala i na Národní. „Jako správné Polce, navíc s tehdejšími hereckými ambicemi a samozřejmě trochu hysterce, se mi dvakrát podařilo z uzavřeného kotle dostat ven tím způsobem, že jsem řekla policistům v kordonu proti nám, že mám cukrovku, že jsem cizinka a že se potřebuji dostat pro inzulin. Fascinovala mě možnost odejít a vrátit se. Člověk s adrenalinem v těle v tu chvíli nepřemýšlí. Zase jsem se vrátila kordonem zpátky. Podařilo se mi to i podruhé.“

Adrenalin tenkrát zažívala i šestnáctiletá gymnazistka Klára Špálová. „Policisté začali pomaličku pochodovat vpřed, vytlačovat nás a v jeden okamžik do toho davu vběhlo komando červených baretů. Věděli jsme, že je to výstavní vojenská jednotka se speciálním výcvikem. Vběhli doprostřed davu a udělali kruh. Veprostřed toho prázdného kruhu zůstala moje mokasína. Jako nezkušená demonstrantka jsem nevěděla, že se na demonstrace musí chodit ve šněrovacích botách. Jak jsem stála za těmi vojáky a dívala se na svou botu, došlo mi, že je listopad, že je mi zima a že přece domů nepůjdu v ponožce. Rozhodla jsem se, že si pro tu botu dojdu. Spolužačky říkaly, že jsem se zbláznila, že mě zatknou. Jenže já byla plná adrenalinu a nepřemýšlela jsem. Takže jsem protrhla ten kruh a vběhla do jeho středu pro svou botu. Vzala jsem si ji a běžela zpátky. Nevěřícně na mě koukali. Obula jsem se a postavila se zpátky ke kamarádkám.“

Místo na demonstraci pro kočárek

Spousta žen se na Národní třídě ocitla vlastně náhodou. Jana Šopovová, které tehdy bylo 24 let a byla ve vysokém stupni těhotenství, se z pochopitelných důvodů rozhodla, že se demonstrace nezúčastní. „Lidé okolo mě se na ten den soustředili a já jsem věděla, že mám takový volný den. Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na kočárek. Dnes už je to jen těžko představitelné, ale tenkrát bylo v Praze málo míst, kde se daly kočárky koupit, a jedním z nich byl Dětský dům na Příkopech. Odpoledne jsem se tam vypravila, a když jsem po nějakém čase vyšla ven, rozhodla jsem se, že se projdu dál směrem k Národní třídě. Když jsem přecházela z Příkopů na Národní třídu, zjistila jsem, že stojím v zádech policejním kordonům,“ vzpomíná Jana Šopovová, která, jakmile je uviděla, otočila se a vrátila domů.  Tam si pustila rádio Svobodná Evropa, poslouchala, co se na Národní třídě děje, a hlavně s obavami čekala na svého manžela, který byl na Národní. Vrátil pozdě večer v zakrvácené bundě, ale v pořádku.

Národní třída 17. listopadu 1989
Autor: profimedia.cz Národní třída 17. listopadu 1989

Na chlebíčky k Paukertovi

Na Národní třídě bylo tehdy vyhlášené lahůdkářství národního podniku Pramen, kterému se říkalo U Paukerta. LIdé tam chodívali hlavně na výborné chlebíčky. Zamířila tam i Rut Kabelová, které tehdy bylo třináct let, s jedenáctiletou sestrou Kristýnou. Rodiče je tenkrát vzali na demonstraci s sebou, protože akce byla povolená. „Když jsme se vrátili zpátky s těmi chlebíčky, ze kterých jsme měli skutečně radost, zpívalo se, ale už jsem cítila, že se v davu pohybuje hůře než na nábřeží. Protože jsem nic neviděla, vylezla jsem na nějaký patník, a v ten moment jsem uviděla bílé helmy a štíty. Do té chvíle jsem nevěděla, že tam jsou. Byli najednou tak blízko. Začalo se blbě dýchat, jak jsme byli napresovaní na sebe, takže táta nám dělal rukama prostor, abychom se mohli nadechnout. Někde vedle byla moje spolužačka ze základky, která byla o rok výš než já. Byla tam bez rodičů. Dav se pořád zhušťoval a zhušťoval, ale jak jsme tam byli s rodiči a byli jsme malí, měli jsme pocit, že situaci vyřeší oni.“

Také Saša Keilová původně nešla na Národní třídu jako demonstrantka, mířila k Paukertovi pro víno. Průvod ji zde zastihl a nakonec se i ona stala součástí demonstrujícího davu, kde se přidala ke kamarádovi Edovi a jeho dceři Anně a společně strávili demonstraci u vchodu do paláce Metro. „Vedle nás brečelo děvče a někdo se začal nahlas modlit. V tu chvíli jsem měla největší strach.“

Strach uprostřed davu

Když se dav na Národní třídě začal stlačovat a červené barety se pustily do mlácení lidí, začalo jít do tuhého. Nešlo už jen o to, že lidé dostanou ránu obuškem, ale především hrozilo, že je dav ušlape. Proto všichni zoufale hledali, jak by unikli nebo kam by se schovali. „Zalezla jsem do telefonní budky. Bylo nás v ní několik a já, kapku při těle, jsem se jim přihlouple omlouvala, že zabírám tolik místa,“ vzpomíná Krystyna Krauze.

Janě Malinové tenkrát bylo 21 let a studovala Pedagogickou fakultu UK. „Byla jsem namáčknutá k výloze pasáže Metro, a neviděla tak vůbec nic. O to víc jsem vnímala, co slyším. Hysterický křik. Zvuk dopadajících obušků. Přijíždějící obrněný transportér. Komentář nějakého vysokého pána, který přes ostatní viděl: ´Tankem na nás!´ Ten pán stál natěsno svými zády k mým a já celou dobu cítila, jak se strašně třese. Byl to hrozný strach."

„Policie nás začala stlačovat a najednou všichni ztichli. Byl slyšet jen štěkot psů a někdo řekl: ´Teď nás tady zabijou.´ A nikdo tomu prohlášení neodporoval. V tu chvíli jsme to brali jako fakt,“ vzpomíná na zásah na Národní Simona Grabherrová, v té době třiadvacetiletá projektantka.

„Nejhorší na zásahu byl tlak, kdy jsme ani nemohli dýchat. Dodnes musím v divadle nebo na koncertech sedět na kraji řady. Chodívali jsme na demonstrace, ale brutalita zásahu na Národní třídě se všemu vymykala. Myslela jsem, že je to konečná. Že naše snažení nemá cenu a oni nás zválcují. Byla jsem tak otřesená, že jsem neviděla žádnou naději. Ale když jsme si pak s manželem o tom povídali, došlo nám, že to nejde jinak než jít v sobotu zase na demonstraci,“ vzpomíná Saša Keilová.

Listopad 1989
Autor: profimedia.cz Listopad 1989

Mláticí ulička

Lidi se z Národní tlačili pryč, jak jen mohli. Ti, kterým se nepovedlo odejít včas, schovat se v okolních domech a bytech či se jakýmsi zázrakem dostat ze sevření, měli jedinou možnost – projít podloubím do Mikulandské ulice, kde se v průběhu zákroku vytvořila mláticí ulička. „Z obou stran stáli policajti a mlátili lidi obušky. Byla to taková loterie: Proběhnu, neproběhnu. Princip zlaté brány. Bylo to takových sto padesát metrů,“ vzpomíná na mláticí uličku Klára Špálová.

„Mikulandskou vedla ´stezka zdraví´, jak jsme říkali v Polsku při našich demonstracích. Proč stezka zdraví? Protože se tudy s ohledem na vlastní zdraví běhá hodně rychle,“ vzpomíná Krystyna Krauze, kterou nakonec policie zadržela, v noci ji spolu s dalším polským studentem odvezla k hranicím a odtud museli pěšky ve sněhu dojít zpátky do Polska.

„Jak jsme se blížili k policajtům, dali jsme svoje čepice Anince na hlavu. Proběhli jsme uličkou, nezbili nás. Dostali jsme se do Mikulandské, kde to vypadalo jako po boji. Tašku s vínem nosil Eda, cinkal tím naším bílým žernoseckým. Představte si, nic se těm lahvím nestalo, i když jsme jim nevěnovali pozornost a snažili se chránit Aninku! Všechny lahve jsme pak vypili,“  vypráví Saša Keilová, jejíž nákup u Paukerta nakonec dopadl dobře.

„´Je tady dítě!´ zakřičel policista, když mě uviděl ve frontě vedoucí do mláticí uličky. V jednadvaceti jsem vypadala na čtrnáct. Policajt mě vytáhl za ruku pryč. Já zase vlekla kamarádku. Chvíli se mi zdálo, jako by policista se zásahem nesouhlasil a byl spíš na naší straně. Nevím ale, kolik lidí předtím zmlátil. Mně ovšem pomohl, aniž bych se o to jakkoli prosila,“ vzpomíná Jana Malinová. „Ulevilo se mi, bála jsem se, že se za uličkou nastupuje do antonů. To pro mě byla horší představa než mlácení, protože by to znamenalo vyhazov ze školy. Jak bych proboha vysvětlila doma, že mě v posledním ročníku vyhodili ze školy? Na Pedagogické fakultě byl běžně vyloučen ten, koho na demonstraci chytili,“ dodává tehdejší vysokoškolská studentka.

Zajímavé vzpomínky má i Marie Tomsová, tehdejší hlasatelka Československé televize, která měla těsně před porodem a bydlela v Mikulandské ulici č. 4. 17. listopadu večer byla doma sama, manžel šel nejprve demonstrovat na Albertov a pak, jako každý pátek, hrát  basket. Když viděla prchající lidi uvězněné na dvorku domu, zavolala na ně, aby šli za ní do prvního patra, kde bydleli. „Otevřela jsem dveře a příchozí se zarazili: ´Ježíšmarjá, vy jste těhotná. Nebojíte se, co když sem vtrhnou esenbáci?´ Odpověděla jsem, že prostě neotevřu. Neuvědomovala jsem si, v jaké situaci jsem. Díky těhotenství jsem si připadala hájená, chráněná, myslela jsem si, že se prostě nemůže nic stát. Jedna kamarádka mi pak říkala, že se u mě schovala nějaká její známá. Prý měla pocit, že jí otevřela madona. Byla jsem prý tak neuvěřitelně nad věcí a v klidu,“ vzpomíná Marie Tomsová, která nenadálým návštěvníkům (napočítala jich nakonec asi 60) uvařila kotel čaje a společně poslouchali Hlas Ameriky.

Více svědectví přímých aktérů událostí 17. listopadu najdete v knize Ten den: 17. listopad 1989, která dává slovo i těm, kteří o svých zážitcích dosud nikdy veřejně nehovořili. 

Ten den: 17. listopad 1989
Autor: archiv knihkupectví Ten den: 17. listopad 1989

Anna Kopečková

Článek je zařazen v: 17. listopad 1989, sametová revoluce, výročí 17. listopadu, 30 let svobody, 17. listopad očima žen, Ten den
Reklama