- V hudební branži už jste za 40 let zažil leccos. Jak se díváte na dopady pandemie na vás, ale i vaše známé nejen v kultuře? Přežijí podle vás případná další opatření vlády?
Já jsem na sobě nezaznamenal nic, byl jsem na pár testech, doteď jsem byl negativní. Jediní, o kom vím, že si tím prošli, jsou Hana Zagorová se Štefanem Margitou. Štefan měl absolutně lehký průběh, Hanka, protože je chudokrevná, měla asi trochu větší komplikace, možná horečky, ale byla taky tři čtyři dny v nemocnici, takže žádné extrémní záležitosti. Navíc si i na základě hovorů s několika epidemiology myslím, že ten vir trochu slábne. Uvidíme, jak to bude na podzim, až se ochladí. Přijde mi ale, že už se kolem toho dělá velká bublina, že už bychom mohli normálně fungovat. Co se týče divadla i koncertů, dopady byly drastické. Odpadla mi spousta akcí, ať už firemních, nebo jiných. Kvůli opatřením omezujícím kapacitu návštěvníků na 1 000 přišlo taky méně lidí. Na open-air akcích mívám tři až čtyři tisíce lidí, tentokrát je to ale 800, 900. Musíme se uskromnit, nedá se nic dělat.
- Rok 2020 přinesl i jedno smutné výročí – před 20 lety zemřela v devíti letech na akutní leukemii vaše dcera Míša…
Ano, naše Miška by 13. září měla třicet. Samozřejmě jsme to registrovali, nějak si tím prošli a zavzpomínali. Člověk s tím nic neudělá. Z duše to nevymažete, je to ve vás a vždycky bude, nějak se s tím ale naučíte žít, jen to trvá dlouho. Po těch dvaceti letech se s tím člověk nějak smíří, ale samozřejmě to pořád bolí.
- Tenkrát bojovala se stejnou nemocí i dcera Venduly a Karla Svobodových Klárka. Byli jste v kontaktu? Existuje něco, co dokáže pochopit jen rodič, který si tím vším prošel?
My jsme byli s Vendulou a Karlem společně v Motole, měli jsme to ve stejnou dobu a oba případy dopadly špatně. Říká se, že buď vás takové neštěstí semkne, nebo rozdělí. My jsme se s manželkou semkli, zatímco Vendula s Karlem to nejspíš měli těžší, protože Karel to asi bral o dost hůře než my. S manželkou jsme 36 let a tyto zásahy možná jsou věci mezi nebem a zemí, které člověk nechápe, ale asi to tak vždycky má být, osud neoblafnete.
ROZHOVOR S VENDULOU PIZINGEROVOU: UŽÍVÁM SI TO, CO MI ŽIVOT NABÍDNE
- S manželkou jste pak už další dítě neměli, ale vaše dcera Klára porodila ve 20 letech syna Sebastiana, o kterého jste se pak starali, protože studovala v USA. Dalo by se tedy říct, že dala přednost studiu před mateřstvím. Jak jste s celou situací naložil, přijal jste ji hned?
Ne, tak to není. Média to otočila proti ní, ale nebyla to pravda. Ona chtěla být s malým, ale my jsme jí řekli: Ne, ty studuj, my se o něj postaráme. Ona měla možnost už rok být v Americe, kde dostala stipendium. Takže jsme říkali, že by to byla škoda nevyužít a že se jí budeme starat o kluka. V zahraničí studovala celkem pět let a časem si chce ještě udělat doktorát na Cambridge. A je to dobře, protože jí to pomůže se uplatnit. Byl to tedy spíš náš plán, ne její. A my jsme se o vnuka starali rádi.
- Vaše rodičovství a rodičovství dcery dělí jedna generace. Narazili jste někdy na třecí plochy nebo krizové momenty, kdy se vaše představy o výchově lišily?
Ani ne, ona to nechávala na nás. Tím, že přijela vždycky po dvou měsících v Americe na tři týdny sem, přestože s ním byla v kontaktu i skrz videohovory, nám do toho nemluvila a žádné třecí plochy nevznikaly. Říkali jsme jí: Buď studuješ a my budeme vychovávat, anebo vychovávej, ale pak nestuduj. Tohle jsme si vyříkali hned na začátku.
- Jaký mají vaše dcera s vaším vnukem vztah nyní, když už žije v Česku? Jsou jako matka se synem, nebo spíš kamarádi?
Jak jsem říkal, byli spolu pravidelně v kontaktu a on si na to zvykl. Bere ji odjakživa jako mámu a teď, když už je doma, je samozřejmě na prvním místě a my s manželkou jsme dědeček a babička. Ale má nás rád jako rodinu.
- Kromě Kláry máte ještě nemanželského syna Petra, ke kterému jste se do 18 let veřejně nehlásil. Jak spolu vycházíte teď?
Nebylo to vyloženě rodinné pouto, ale byl jsem s ním odmala v kontaktu. Platil jsem na něj alimenty i příspěvky na školy, na Vánoce, na narozeniny. Když mu pak bylo osmnáct, poprosil mě, jestli bych mu nezahrál na maturitním plese. Do té doby nechtěl, aby se lidi dozvěděli, že jsem jeho táta, protože by to ohrozilo jeho soukromí. Pak se ale sám rozhodl, že to chce říct, tak jsem souhlasil a novináři se následně dozvěděli, že mám syna. Teď spolu vycházíme perfektně, jsme velcí kamarádi a dodneška se mu snažím pomáhat. Koupil jsem mu byt, auto, dostává ode mě peníze, sehnal jsem mu práci. Je to můj syn, takže se mu snažím alespoň tímto způsobem vynahradit, co jsem v jeho dětství a mládí nedělal. Je strašně fajn kluk a máme výborný vztah.
