Táta ho učil pomáhat, o penězích doma nemluvili. Pánek z politiky raději vycouval
Svobodná Česká republika dokázala za posledních třicet let vybudovat řadu věcí, na které můžeme být právem pyšní. Jendou z nich je i největší nevládní organizace ve střední i východní Evropě, která původně začala jako malá humanitární sbírka z iniciativy ambiciózního studentského vůdce takzvané sametové revoluce. Tím studentem byl Šimon Pánek.
Dnes již pětapadesátiletý Šimon Pánek pochází z Prahy, kde se čtyři dny před koncem roku 1967 narodil bývalému politickému vězni a matce kunsthistoričce. Otec byl nasazen v uranových dolech a komunisty nesnášel.
I přesto, že se rodiče v době normalizace rozvedli, bylo Šimonovo dětství šťastné, plné přírody, času stráveného v turistických oddílech a cestování.
„U nás doma se nikdy nemluvilo o penězích, o majetku, o tom něco mít. Ale o tom něco prožít, něco umět, s někým se vidět. Rodiče nás vedli velmi hodnotově – že je důležité dělat správné věci, o věcech přemýšlet, vzdělávat se. To mě formovalo,“ řekl Šimon Pánek pro Paměť Národa.
Klíčové demonstrace 17. listopadu 1989 se Šimon Pánek jako jedné z mála nezúčastnil:
Do čela protestujících studentů
Jeho silný pud pomáhat druhým v nouzi se ukázal už v roce 1988, kdy tehdy jako student Přírodovědecké fakulty UK pomáhal organizovat humanitární sbírku pro ničivým zemětřesením zasaženou Arménii.
Už o rok později měl však jiné starosti – stal se totiž spoluzakladatelem studentského hnutí STUHA, s nímž nechyběl na žádné protivládní demonstraci od prosince 1988 až do závěru následujícího roku. Výjimkou byl 17. listopad 1989, kdy byl na brigádě mimo Prahu a spontánní demonstrace studentů na Národní třídě se tak neúčastnil.
Předchozích protestů se ale aktivně účastnil. „Ten zážitek byl formativní, lidé na nás volali z oken a tleskali. Byl to nesmírně euforický pocit, velmi silný pocit svobody a něco zcela nového,“ vzpomíná na účast na první demonstraci 21. srpna 1988. Zároveň přiznává, že v té době ještě ani nedoufal, že by brzy komunistické zřízení mohlo padnout. V prvních dnech studentských stávek po 17. listopadu se stal jedním z hlavních koordinátorů a vstoupil do Občanského fóra.
Politické kariéře dobrovolně zavřel dveře
Jakmile komunismus padl a Pánkovi se otevřela cesta ke slibné politické kariéře, on se tyto dveře rozhodl zavřít. V roce 1990 jej dokonce ve volbách preferenční hlasy vynesly ze 13. místa kandidátky až na 2. hned za Václava Klause a k mandátu v parlamentu. Na něj však Šimon Pánek obratem rezignoval, jelikož jej politika v tu chvíli nelákala a s nově nabytou svobodou měl jiné plány.
Rozhodl se navázat na své procestované dětství a vydat se do míst, kam dříve nemohl. Zároveň však hned po revoluci začal pomáhat organizovat humanitární pomoci do Rumunska či Náhorního Karabachu. „Nevěděl jsem ještě, že budu budovat nevládní organizaci, nevěděl jsem ani, co je to občanská společnost. Ale měli jsme pocit, že s příchodem svobody přestává fungovat ta klec, ve které jsme byli zavřeni. A spolu s tím přichází spoluzodpovědnost za to, co se děje mimo tu klec,“ vysvětlil pro Paměť národa, proč se této činnosti intenzivně věnoval.
Zpočátku humanitární pomoc vozil osobně
Jakožto redaktor Lidových novin začal z redakční kuchyňky budovat drobnou organizaci Člověk v tísni s cílem zaštítit svou humanitární činnost. Její začátky byly velmi krušné, a když se Pánek například rozhodl během války v bývalé Jugoslávii pomoci lidem v ostřelovaném Sarajevu, nasedl zkrátka do náklaďáku a dovezl pomoc osobně až na místo.
Zatímco na jeho náklaďák před Mostarem v dnešní Bosně a Hercegovině stříleli, stával se z Šimona Pánka pomalu a jistě stále více humanitární pracovník a stále méně válečný reportér a novinář. „Humanitární organizace, na rozdíl od novinářů, kladou otázku bezpečnosti velmi vysoko. Zatímco novinářům jde o skvělé záběry a dramatické okamžiky, humanitárním pracovníkům jde o to, aby se nikomu nic nestalo,“ popisuje Pánek jeden z důvodů, kvůli kterému se nakonec od novinařiny odklonil.
2 000 zaměstnanců a řada ocenění
V následujících letech Člověk v tísni pomáhal při válkách i přírodních katastrofách v různých částech světa, ale také během ničivých povodní na Moravě v roce 1997. V letech 1997 až 1999 byl Pánek poradcem prezidentské kanceláře Václava Havla. Osobně se zúčastnil humanitárních misí do Afghánistánu (2001), Iráku (2003) nebo na Haiti po ničivém zemětřesení (2010).
Člověk v tísni je dnes se dvěma tisíci zaměstnanci největší nevládní organizací nejen v Česku, ale v celé střední i východní Evropě. Věnuje se humanitární, rozvojové, vzdělávací a lidskoprávní činnosti, zatímco Šimon Pánek zůstává dodnes jejím ředitelem. Aktuálně organizace samozřejmě intenzivně pomáhá zejména válkou zasažené Ukrajině.
Za svou práci Pánek obdržel řadu ocenění. V roce 2002 jej medailí Za zásluhy obdaroval Václav Havel, v roce 2003 získal cenu Evropan roku. V roce 2010 se stal držitelem Ceny Paměti národa občanského sdružení Post Bellum, v loňském roce obdržel Stříbrnou medaili předsedy Senátu a letos Cenu Arnošta Lustiga.
Šimon Pánek si sice své soukromí velmi přísně střeží, nicméně je známo, že má dvě dcery, Apolenu a Ronju, s nimiž se například loni vyfotil po první dávce očkování proti koronaviru.
Autor článku
Tomáš Durčák
Horoskop vždy po ruce
Zanechte nám váš e-mail a my vám budeme zasílat pravidelný newsletter s vaším horoskopem.
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů
