Jarmila Weinbergerová se v Osvětimi starala o děti. Později je viděla jít na smrt

Jarmila pocházela z Prahy, kde se v březnu 1923 narodila otci pracujícímu v pojišťovně a matce, která vyučovala francouzštinu. Posléze jí přibyla ještě mladší sestra. Zvídavá dívka s chutí chodila do školy, prospívala se samými jedničkami, a tak přirozeně zamířila na gymnázium. Kromě toho navštěvovala i skautský oddíl a Sokol.

Jarmila Weinbergerová nebyla jediná, kdo přežil koncentrační tábor. Zde si přečtěte příběhy dalších žen s podobným osudem.

Antisemitismus v Čechách a Terezín

Od roku 1938 se však okruh jejích volnočasových aktivit začal zužovat, jak postupně ve společnosti sílil antisemitismus. „Sestřin snoubenec byl takříkajíc árijec a krátce před chystanou svatbou nás k 15. březnu obsadilo německé vojsko. Okamžitě začaly platit norimberské zákony, takže už ke svatbě nedošlo. Bylo by jí to pravděpodobně zachránilo život,“ řekla paní Jarmila pro Paměť národa.

Navzdory skvělým studijním výsledkům byla o rok později ze školy vyloučena, její rodina musela povinně odevzdat řadu svých osobních věcí a přestěhovat se z dosavadního třípokojového bytu do malé garsonky, kterou sdíleli s dalšími rodinami. Zároveň se museli řídit norimberskými zákony, jež obsahovaly především nespočet příkazů a zákazů pro Židy.

Takto rodina žila zhruba tři roky, než v dubnu 1942 obdržela jako postupně všichni předvolání do transportu do Terezína. Zde byla Jarmila, která měla jen základy první pomoci ze skauta, přidělena na marodku jako zdravotní sestra. „Nelze si představovat nemocniční lůžka, byla víceméně z nehoblovaných prken a byla prolezlá štěnicemi. Když jsme jednou dosáhli dezinfekce, po otevření místnosti na zemi ležela snad dvoucentimetrová vrstva mrtvých štěnic,“ vzpomínala pamětnice.

Naštěstí zde byli i opravdoví doktoři, kteří tehdy devatenáctiletou dívku začali učit základy lékařství i menší chirurgické zákroky. „Terezín byl takový první náraz, kde jsme poznali, že lze člověka postavit úplně mimo veškerý původní život. Od začátku byla snaha lidi úplně zdeptat, přesvědčit je, že jsou méněcenní, že jsou k ničemu,“ popsala své vzpomínky paní Weinbergerová.

Vychovatelka dětí v Osvětimi

Navzdory příslibu, že zdravotní sestry do transportů na východ povolány nebudou, se v květnu 1944 Jarmila ocitla v dobytčáku mířícím do vyhlazovacího tábora Osvětim. Před odjezdem se naposledy skrz okno stihla rozloučit se sestrou, maminkou a tatínkem, které už pak dle svých slov nikdy znovu neviděla. Po příjezdu neprošla jako mnozí jiní selekcí, ale byla s ostatními odvedena přímo do rodinného tábora.

Zde začala pro Jarmilu i na poměry Osvětimi veskrze unikátní zkušenost. V takzvaném rodinném táboře totiž žily matky i s dětmi a ve vedlejším bloku byli jejich muži. Podmínky byly i zde příšerné, avšak lidé si mohli nechat své oblečení, dostali přidělenou práci a na paní Weinbergerovou vyzbylo něco, co asi nečekala.

„Dostala jsem na starost skupinu dětí ve věku dětí v mateřských školách. Směly jsme si s nimi vevnitř hrát, a dokonce jsme směly na omezený prostor za naším blokem, kde ovšem na konci toho celkem malého prostoru, asi jako jeden pokoj, byly dráty nabité elektrickým proudem. Takže jsme musely děti hlídat, aby se k tomu nedostaly,“ objasnila pamětnice svou pozici v Osvětimi.

Jak byste s dětmi měli mluvit o válce? Užitečné tipy najdete v tomto článku.

Byť jídla bylo pro všechny pomálu, minimálně jednou denně se najedla, a jak vzpomínala, i ve vyhlazovacím táboře fungovala navzdory zákazu nacistů výuka malých dětí. Koncem června 1944 Jarmila přežila selekci při likvidaci rodinného tábora. Nacisté chtěli práceschopné ženy oddělit od dětí, ale nakonec svolili, aby s dětmi zůstaly, byť bylo všem jasné, že zůstat s potomkem znamená jistou smrt. Naprostá většina matek (mělo jich být asi 600) i přesto zůstala a následně zemřela v plynové komoře. Po několika dnech přeživší ženy včetně paní Weinbergerové zamířily vlakem na západ.

Pochod smrti a Bergen-Belsen

Zde na polsko-německých hranicích několik měsíců pobývala v táboře Christianstadt, musela se narychlo vyučit zedničině a pracovala na stavbě. Začátkem února 1945 pak odtud vyrazila na měsíční pochod smrti, který pěšky došel do Chebu, odkud byl vlakem převezen do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Zde bohužel nakonec kvůli postupující frontě skončila většina pochodů, a tábor tak byl obrovsky přelidněný.

View this post on Instagram

A post shared by @lukaszentel

Vši zde zároveň rychle začaly šířit skvrnitý tyfus, takže vyhublí a zesláblí vězni začali ještě navíc trpět horečkami, bolestmi a průjmy. „Sama jsem byla skoro v bezvědomí, měla jsem vysoké horečky, takže jsem ani nezažila patřičnou radost z toho, že nás 15. dubna 1945 osvobodila anglická armáda,“ přiznala Jarmila Weinbergerová. Po potřebném zotavení se v červenci roku 1945 vrátila do Prahy, kde zjistila, že holocaust jí vzal 35 příbuzných, a ona tak zůstala z rodiny prakticky sama.

V pomoci lidem pokračovala celý zbytek života

Zpočátku proto bydlela u rodiny své přítelkyně, která ji prakticky adoptovala. „Trvalo mi dlouho, než jsem se vyrovnala s tím, že jsem zůstala úplně sama. Všichni, kteří jsme přežili, jsme měli výčitky svědomí; proč zrovna já jsem to přežila,“ svěřila se se svými poválečnými myšlenkami pamětnice. Navzdory všemu však Jarmila po válce dokončila maturitu a poté úspěšně i lékařskou fakultu, z níž si odnesla titul MUDr. a celý kariérní život odsloužila v nemocnici v Karlových Varech.

A co si ze své strašlivé zkušenosti odnesla do zbytku života? „Moje zkušenost s holokaustem mi do života dala ostražitost, že se nemá žádné nebezpečí podceňovat. To bylo to hlavní, že se říkalo: ‚U nás se to stát nemůže.‘ Nikdo se na nic nepřipravil. Možná kdybychom věděli, co přijde, snažili bychom se dostat za hranice. Obyčejní lidé to ale neměli lehké.“ Jarmila Weinbergerová zemřela 9. prosince 2020 ve věku 97 let.