Iveta Dušková nezavřela divadlo ani v pandemii: Vládnou nám „šediváci“. Nesmíme mít strach

Iveta Dušková si přála být herečkou už jako malá, ale nechtěla být jen typickou herečkou, která přiběhne na jeviště, řekne pár vět a odejde. A tak je nejen herečkou, ale i šéfkou pražského Divadla Kampa, které udržela jako svobodný prostor i během pandemie covidu. Žádným zákazům a nařízením dveře neotevřela. Její beraní zbrklost a upřímnost je pro ni prý někdy přítěží, jindy naopak velkou předností. „Někdy mi pak lidi říkají: jé, to je fajn, žes tohle řekla nahlas.“

Na současnosti Ivetě vadí, že je vše zmatené a převrácené naruby. „Mám ráda, když je muž mužem a žena ženou. I rodina je pro mě muž a žena. Je to nějaký archetyp, takto to vymyslela příroda, bůh, universum. Nám ženám je přitom smysl života dán skrze rození dětí, kdežto muži jej hledají, proto jsou naše role různé. Muž má ženu respektovat a chránit jako dárkyni života,“ myslí si. Život je podle ní nádherné dobrodružství a ženy by měly rozdávat radost, nepodléhat strachu a ignorovat svět „šedivých mužů“, kteří vládnou.

Na opatření spojená s epidemií se dívá skepticky a tvrdí, že se nemůžeme chránit způsobem, který život ničí. „Kdybychom aspoň ochránili ty, kteří byli ohroženi nejvíc, ale ani to se nepodařilo. Denně na planetě umřou statisíce lidí. Pokud se ale vážně chceme starat o své blízké a staré, je třeba je vzít za ruku a skutečně s nimi být. Dát jim lásku a péči. Babička i děda oba odešli v rodinném kruhu. Když vás ošetřuje člověk ve skafandru, samo o sobě to musí být traumatizující," říká Iveta.

Podle ní se každý člověk rodí na svět s nějakým darem, kterým má obohatit druhé. Ženám radí více lehkosti, méně urputnosti, neměly by se vyčerpávat zbytečným narážením na bariéry. „Když jedu v metru a vidím ty zobany, mám chuť říct lidem: pojďte tančit!“

• Když se ohlédnete zpět na svou cestu, jaké největší překážky jste musela překonat?

Hlavně překážky vnitřní, zejména nedůvěru v sebe sama a strach. Pamatuji si, že v prváku na DAMU jsem se se svým představením účastnila Neumannových Poděbrad a vyhrála první cenu jako první prvačka v historii. Tehdy mi pan Justl navrhl, že představení můžeme prodloužit a pak hrát v divadle Viola. Já to ale ze strachu odmítla. A takových šancí bylo víc. Nemohu se tedy vymlouvat na cokoli zvenčí, vždycky jsem to nakonec byla jen já sama, kdo si příležitosti blokoval. Postupem času se ale nakonec ukázalo, že to tak bylo správně, že mě život vedl, abych nešla tím hlavním proudem, ale po svém. Ničeho tedy nelituji.

• Co pro vás divadlo znamená během této transformační doby?

Díky tomu, že divadlo vedu, nějakým způsobem tam určuji i pravidla. A já jsem si řekla, že dokud budu ředitelkou, bude to svobodný prostor bez vymáhání čehokoli, o čem si myslím, že není správné. Takže myslím, že nejen pro mě, ale i pro všechny ostatní bylo divadlo oázou klidu, takovým našim paralelním vesmírem, kam jsme občas tak trochu unikali.

• A nenarážel nějak tento váš paralelní svět na ten svět venku?

Naštěstí ne. A teď se to vlastně i ukazuje, že mnoho nařízení je soudem napadáno jako protiprávní. A já si myslím, že si stačí v sobě udržet klid, nenechat se ovládnout strachem a jen říct: Ne, s tímhle nesouhlasím. Kdybychom tohle dokázali říct my všichni, co stojíme za svobodnou a tvořivou vizí světa, tak si myslím, že by se mohla uskutečnit.

Celkově myslím, že my můžeme tvořit takzvaně zezdola a že nepotřebujeme ty „šedivé muže“ nahoře. Teď také hrajeme představení Děvčátko Momo a ukradený čas, kde jsou právě šediví muži, kteří kradou lidem jejich čas, jejich radost. Děvčátko Momo, čisťounká holčička s otevřeným srdcem, nakonec svět zachrání… Tak čekám, jestli se nějaká objeví i u nás...

• Jaká by podle vás měla být úloha žen v této době?

Nejsem filozof ani ekonom, nemám žádnou ideologii. Mám představu. Představu, že ženy začnou zpívat, tančit, že obejmou své muže. Protože to není tak, že mužský svět je ten zlý… Nejsou to jen muži. Jen my ženy nesmíme vstoupit do prostoru těch šedivých mužů, protože když to uděláme, pravděpodobně se staneme něčím podobným. My naopak musíme ty nahoře začít ignorovat a místo toho tančit, žít, milovat, radovat se… A nemusíme být jen doma u plotny. Můžeme být třeba i starostkami, ale do každé činnosti dát tu ženskou energii té tvořivosti, srdečnosti, lásky, ale i selského rozumu. V tom vidím cestu – nedávat silným šedivým mužům svou pozornost a místo toho si žít svůj vlastní svět.

• Co byste poradila právě těm ženám, které chtějí do veřejného prostoru přinášet víc tvořivosti, ale třeba narážejí?

Jak jste řekla, „narážejí“… Ve chvíli, kdy začnu narážet a chci prorazit, dost možná zbytečně plýtvám svou energií. Já bych ženám poradila, aby v sobě našly větší lehkost. Aby nebyly urputné. To neznamená být submisivní a věci vzdávat. Ale spíš míst „fištrón“ a umět si říct „aha, tudy to nejde, tak zkusíme jinudy“.

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.