Socioložka Lenka Simerská: My ženy si často svou znevýhodněnou pozici ve společnosti zdráháme připustit

Politička, socioložka, koučka a lektorka Lenka Simerská se zabývá především velkými rozdíly v platech českých mužů a žen. Chybí ženy v politice, ve vedení médií nebo velkých firem, naopak panuje drtivá převaha žen v nízko placených profesích. Proč? Nejen o tom se rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.

Od studentských let pracovala v pražských Gender Studies a nyní se profesně zabývá nerovností mužů a žen, zejména tou platovou, která je u nás opravdu velká, dlouhotrvající a vůbec se nelepší. V Evropské unii patříme v tomto směru mezi nejhorší země. V roce 2016 přijala velkou výzvu – zatočit s rozdíly v příjmech českých žen a mužů z pozice státu. Na Ministerstvu práce a sociálních věcí řídí systémový projekt 22 % K ROVNOSTI, kde vznikají konkrétní nástroje, analýzy, doporučení a postupy.

I když mezi absolventy vysokých škol převažují ženy, ženský hlas je u nás stále slabý. České ženy se podle ní uzavírají v soukromém životě a chtějí ho hlavně „nějak zvládnout.” „Neumíme ještě slaďovat. Ano, máme zkrácené úvazky, i ty ale v malé míře, a pak letíme s jazykem na vestě pro děti do školky a začíná druhá směna. Příjmové hladiny jsou nízké, takže se polovičním úvazkem nedá uživit. Mnoho žen tudíž vlastně rezignuje a na velkou část života se odmlčí, opustí svoje profesní zaměření. Z byznysu odejdou do neziskového sektoru nebo na úřad. Mezitím se muži vyvíjejí platově i vnitřně, jelikož nevypadnou z procesu," říká Lenka. „Nekonečné čekání, až si mě někdo všimne, je pro ženy typické i co se týče mzdy. Je nutné si říkat o peníze i o příležitosti,” dodává.

• Lenko, zabýváte se nerovnostmi, zejména těmi platovými, ale znáte je v celé jejich šíři. Mohla byste na úvod shrnout, jaké nerovnosti u nás tedy v této oblasti jsou?

To bychom tu byly asi hodně dlouho, kdybychom to celé chtěly popsat. Jsou to totiž velmi komplexní věci, které spolu navzájem velmi souvisí a není možné je zjednodušit. A to je možná i kámen úrazu v oblasti řešení, protože žádné rychlé a instantní neexistuje. Nicméně pravdou je, že Česká republika nevychází dobře z různých mezinárodních srovnání, indexů rovnosti, a na tom je vidět, že jsme se někde jako společnost zasekli. Máme spoustu vzdělaných žen, které mají velký potenciál se uplatnit, ale z nějakého důvodu to tak není. Máme jeden z největších takzvaných gender pay gapů, což je statistický ukazatel, který udává, o kolik ženy v zemi vydělávají méně než muži. Máme zde také malý podíl žen ve vrcholovém byznysu, ve špičkách firem, ve veřejném prostoru…

• Dotkla se některá z těchto nerovností přímo vás samotné?

Ano a pořád. Určitě to souvisí s nějakým mým vnitřním nastavením a temperamentem. Já jsem typ člověka, který chce neustále sdílet a společnosti něco přinášet. A čím jsem starší, tím silnější tato potřeba je. A určitě nejsem jediná žena ve středním věku, která to tak má. Pak ale cítí frustraci, proč ji nikdo neslyší, proč je sama jediná žena v zastupitelstvu o 27 členech a podobně.

• Napadá mě, že právě Covid na nerovnosti ukázal a ještě je vyostřil. Domníváte se, že je to šance, aby se tyto problémy mohly začít více řešit?

Na úrovni domácností to jistě leckde docela vře. Ale myslím si, že pro změny je málo podpory. Vyřešit se to zkrátka musí nějakým konsenzuálním způsobem, kdy se o to bude snažit celá společnost. Posun by mohl nastat i díky politice. Nicméně ještě jsem u nás neviděla politickou stranu nebo program, který by si jako své hlavní téma vzal narovnání postavení žen. Přitom v jiných zemích se to událo, na Islandu dokonce jeden člověk vyhrál volby na tom, že zavedl certifikaci platové rovnosti.

Zatím ale ten „boj“ spíš v Česku vedeme každá sama. Navíc si jako ženy často svou znevýhodněnou pozici ve společnosti zdráháme připustit. Hodně z nás stále říká, že tu žádný problém není a že když chci, všeho dosáhnu, že je to přece moje volba. Nicméně čísla, výzkumy a životní příběhy ukazují něco jiného. Přitom kdybychom si to jako ženy přiznaly a dokázaly se spojit, máme obrovskou sílu. Kdybychom se totiž z těch nevýhodných rolí stáhly, tak se tu všechno zhroutí.

• Hlavním tématem projektu Žena v zenu jsou hejty specifické pro ženy ve veřejném prostoru. Zasáhl vás osobně nějaký z útoků natolik, že jste chtěla se svou činností skončit?

Není to tak, že bych chtěla vyloženě skončit, ale kontinuálně se mi pořád nějaká kritika děje. To, jak se s tím vyrovnám, vždycky záleží na mém aktuálním naladění, jestli jsem při síle, nebo naopak třeba řeším nějaký problém, kvůli kterému jsem se třeba několik dní odbývala v jídle a málo spala. Když ale člověk dodržuje určitý wellbeing a je po této stránce zajištěný, má se v případě takových útoků o co opřít. Zároveň je potřeba některé diskuze umět včas utnout. Když někomu vysvětlím, že je něco jinak a doporučím mu zdroj, aby si ho přečetl a pak můžeme v debatě pokračovat, ale on poté stejně opakuje stále to samé, tak pak už prostě nezbývá nic jiného, než mu popřát hezký večer. V některých případech zkrátka jiná možnost není.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.

Životní styl

Terapeutka Barbora Englischová: Když má žena problém, je často za hysterku

Celebrity

Samoživitelka Nina Špitálníková miluje tetování a japonskou bondáž: Chodí mi stovky hejtů

Životní styl

Novinářka Nora Fridrichová: Útoky na můj vzhled, věk i inteligenci zažívám denně

Životní styl

Advokátka Adéla Hořejší: Mnoho žen má po porodu trauma, může za to porodnické násilí

Životní styl

Eva Decastelo: Bojím se, jak jednou děti budou reagovat na mé erotické fotky

Životní styl

Politička Magdalena Davis: Oslovení holčičko je tu bohužel stále dost běžné