TERAPIE: 3 kroky k překonání starých vzorců chování. Jak se konečně zbavit nedochvilnosti?

„Mám-li v nějaké životní oblasti špatný návyk, pak místo toho, abych si říkala, jak jsem špatná, musím si uvědomit, že v mém podvědomí je určitá potřeba tento zvyk opakovat. Zvědomuji si svůj zlozvyk, a tak ho mohu svobodně propustit,“ říká psychoterapeutka a integrativní koučka Šárka Vávrová. Jako příklad svého tvrzení připravila pro web Prima Ženy svůj vlastní příběh o nedochvilnosti.

Můj příběh s názvem Nedochvilnost

„Musím končit, mám dnes důležitou schůzku, potřebuji přijít včas,“ vysvětluji své dlouholeté kamarádce do telefonu. I přesto, že to zdůrazňuji, jak odložím telefon, jdu odnést hrníčky do dřezu a cestou si všimnu konvice na zalévání květin. „Ježíš, já ty kytky ještě nezalila, to mi zase všechny uschnou.“ Ta chvilka mě nezdrží, tak beru konvici do ruky a jdu zalévat květiny. Jenže když ukládám konvici do komory, tak slyším, jak píská myčka. „Aha, tak to při dnešních cenách elektřiny ještě musím myčku vypnout. No, bude to jen minuta.“ A už vidím sama sebe, jak z myčky vytahuji nádobí a ukládám ho do linky. Okem mrknu na hodiny a vyděsím se. „Ježíš, to je tolik hodin, musím běžet nebo to fakt nestihnu.

V myšlenkách bloumám minulostí, co vše jsem dneska ještě měla udělat, a pak přeskočím do budoucnosti – večer musím ještě odnést krabici do sklepa a poslat klientce ty úkoly, co jsem jí navrhla. Nejraději bych to udělala hned teď, co kdybych na to zapomněla, ale naštěstí opět mrknu na hodiny. Tak teď už propadám zoufalství a cítím, jak mě polévá pot, protože nemám na sobě nic kromě kalhotek a podprsenky. Čas, který mi zbývá do schůzky, je tak krátký, že bych potřebovala tryskáč, abych to stihla.

Adrenalin a kortizol jsou do těla už vyplaveny a já jsem nabuzená jak gazela, co utíká před tygrem.

Donutím sama sebe rychle se obléct, vzít si kabelku, telefon, boty a běžet. Ještě než zavřu dveře, vzpomenu si, že jsem chtěla odnést koš, a tak se pro něj vrátím a pak zamknu a běžím. Odhodím odpadky do popelnice a utíkám na metro. Ani se nepodívám, zda jsem se do té popelnice trefila. Do metra přiběhnu úplně propocená. Metro mě samozřejmě ujelo a modlím se, aby to další přijelo dříve. Z metra skoro vyskočím, eskalátory beru po třech schodech a hrnu se ven. V tom stresu si samozřejmě špatně vyberu východ a ocitnu se na druhé straně, než jsem plánovala.

Běžím a odstrkuji lidi, takže se neustále omlouvám. Adrenalin a kortizol jsou do těla už vyplaveny a já jsem nabuzená jak gazela, co utíká před tygrem. Schůzku mám v bistru, kde jsem nikdy nebyla a zapomněla jsem se podívat, kde to přesně je. Takže běžím do kopce a doufám, že cestou to bistro potkám. Celou cestu se modlím, aby ta žena, se kterou mám schůzku, někde zabloudila. Mám mžitky před očima, ale hurá, vidím to bistro!

Do bistra vpadnu, jsem celá rudá, sotva popadám dech, pozdravím se ženou, která mě vidí poprvé v životě a musí si myslet, že jsem šla běhat maraton. Už nejsem běžící gazela, ale polomrtvý zpocený medvěd, co má obrovskou žízeň. Takže sednu a vypiju celou láhev vody a teprve po deseti minutách jsem schopná mluvit jako normální inteligentní člověk. Sice mám ještě dojezdy, ale mozek už přechází do adaptační roviny a chápe, že nebezpečí pominulo. Tak tohle prožívám několikrát měsíčně! Domů se vracím úplně zdevastovaná.

Co se tedy děje? Staré vzorce chování

Kolikrát jsem si plánovala, že určitě přijdu včas a zase jsem to o pár minut nezvládla nebo jsem přijela na poslední chvíli. Myslela jsem si, že se mi to děje, jelikož mám nějakou dysfunkci mozku a neumím vnímat čas. Ale nebude tomu tak.

Stres, který je spojený s nedochvilností, mi fakt nedělá dobře, a tak jsem celou situaci zmapovala a vyhodnotila. Obrátila jsem se tentokrát do svého vnitřního světa bez toho, abych hledala problém ve vnějším světě a našla svůj návyk nebo vzorec chování, který už nepotřebuji.

První vzorec: Na úkol později zapomenu

První vzorec, který ovlivňuje moji nedochvilnost, je obava, že když odejdu a neudělám různé maličkosti, na které si vzpomenu nebo je vidím (jako dát talíře do myčky, zalít květiny a podobné nedůležité domácí práce), zapomenu je pak udělat. Je to spojené s tím, že moje mamka mi často jako dítěti opakovala, že mám určitou věc udělat hned a hlavně na to nezapomenout. Tudíž tento naučený vzorec teď kopíruji sama na sobě. Raději ty věci udělám, než abych je zapomněla.

• Uvědomím si, že už jsem dospělá a samozřejmě žádnou z těch věcí nezapomenu. Tak mohu opustit vzorec, který mě brzdí.

Druhý vzorec: Nejsem v mysli tady a teď

Druhým návykem je, že moje mysl funguje v minulosti a budoucnosti. Myslím na to, co udělat večer, nebo se vracím do minulosti a přemýšlím, co vše jsem ještě nevyřešila. Nejsem přítomna v daném okamžiku.

• Pokud mysl putuje v čase, nemá žádný přehled o tom, kolik je hodin a za jak dlouho může zvládnout přesunout se z místa na místo. Pokud jsem v přítomném okamžiku, tak dokážu vše správně vyhodnotit a přijít včas.

Třetí vzorec: Závislost na stresu

Třetím faktorem je závislost mozku na stresu neboli adrenalinovém koktejlu. Můj „plazí mozek“ vyhodnotí celou situaci jako ohrožující, vyplaví potřebné hormony k reakci „útěk“ a já tak tělu dopřeji toužebnou dávku stresu, což je adrenalin a kortizol.

• Pokud máme závislost na stresu, tak mozek a tělo si svoji dávku vyžádá a přizpůsobí tomu celou situaci. Opět je důležité zabránit mysli vyvolat prostřednictvím jedné myšlenky (přijdu pozdě a následuje trest) danou chemickou reakci v těle, která je pak nezastavitelná.

Zdroj: Autorský text psychoterapeutka Šárka Vávrová