Vojenská lékařka: Kolega mi řekl, ať radši vařím knedlíky. Narážky si neberu!

V současné době jsou v České republice vojenští plastičtí chirurgové pouze dva a jedním z nich je právě Vanesa Lovětínská. Po studiích medicíny vstoupila do Armády České republiky. Pracuje v několika nemocnicích, je členkou Lékařů bez hranic a jako vojenská lékařka může být kdykoli povolána do mise. Jak sama říká, i když jsou plastická chirurgie i armáda stále obory, kde vládnou spíše muži, žen v nich stále přibývá, přestože je skloubení chirurgie nebo armády s rodinným životem hodně těžké. Navíc bývá pro nadané a pracovité ženy poměrně frustrující sledovat, jak to mají muži v jejich oboru snazší.

• Kdybyste byla muž, byly by podle vás reakce lidí odlišné?

Když jsem na chirurgii začínala, byla ze strany pacientů určitá nedůvěra k ženskému profilu patrná. Asi to také bylo částečně dané tím, že vypadám relativně mladě a lidé si mě tedy spíš pletli se zdravotní sestřičkou. Takže jsem třeba začala nosit fonendoskop a plášť, aby bylo poznat, že jsem lékařka. Nicméně v tom plasticko-chirurgickém světě je to trochu jiné. Tam bych řekla, že mnoho žen-klientek naopak ocení, že mohou o problémech estetického rázu hovořit s osobou stejného pohlaví. Co se týká armády, je to opět specifické. I když se jedná o převážně mužský svět, osobně jsem se s negativním přístupem vůči tomu, že jsem vojačka, nesetkala. Spíš to všichni brali pozitivně.

• Jak reagovala vaše rodina nebo přátelé na váš výběr povolání? Zda je to patřičné pro ženu, skloubitelné s mateřstvím a péčí o rodinu?

Obecně byl jejich přístup pozitivní, protože vědí, že mám ráda akční věci a adrenalin a ráda bych se zúčastnila humanitárních misí jako lékařka. Nicméně jakýkoli lékařský a chirurgický obor je velmi problematické skloubit s rodinným životem. Nezažívám pocit, že by mě někdo za to odsuzoval, ale je pravda, že dostat se tam, kde jsem, mě stálo oběti a v současné době je to hlavně rodinný život, který stále nemám. Takže ústupky tam byly a jak to bude dál vnímané společností, se uvidí.

• Traduje se, že k ženám studujícím lékařskou fakultu je přistupováno jinak. Počítá se s tím, že odejdou na mateřskou, že nebudou schopné takového pracovního výkonu, často se setkávají s nevhodnými otázkami... Máte podobné zkušenosti?

Ne přímo, protože já mám asi takový drsnější charakter, když jednám s muži, kteří se snaží dotknout mého ženství… Nicméně je to problém, který slýchám od kolegyň. Dostat se v mém oboru na stejnou úroveň jako muž, je velmi náročné. Obnáší to oběti, které muž nemusí podstupovat. Týká se to volného času, pracovního vytížení… Také jsou mladé lékařky velmi často konfrontovány s mateřstvím, s těhotenstvím, na určité pozice je nechtějí přijmout a raději dají přednost muži, i když kvalifikace a zkušenosti jsou mnohdy větší právě na straně ženy.

• Existuje podle vás nějaký způsob, jak by se tohle dalo změnit?

Určitě je nutné zajistit mateřské školky a jesle pro mladé lékařky. Když totiž vycházím z toho, jaký jsem měla plat jako mladá lékařka a propočítám to na dnešní dobu, tak by minimálně polovina mého měsíčního výdělku šla na chůvu, což si prostě mladý pár může jen těžko dovolit. Když tedy zaměstnavatel zařídí školky a jesle, tenhle problém se tím výrazně eliminuje. Například ve Vojenské nemocnici, kde mám pracovní poměr, je přímo školka pro lékaře, což pro ženy-lékařky představuje neskutečnou pomoc a velmi to urychluje proces jejich návratu do pracovního procesu.

• A když porovnáte nastavení v Česku se svými zkušenostmi ze zahraničí?

Nejdřív bych ráda zmínila, že se nepovažuji za feministku. Mým cílem je prosadit ženskost v jakémkoli oboru. Jako vojačka ani lékařka si nepotřebuji hrát na muže, nepotřebuji muže překonávat, vyrovnat se jim za každou cenu fyzicky nebo mentálně. Nicméně v zahraničí je rovnoměrné rozložení rolí naprosto přirozené. I v chirurgických oborech je padesát procent žen a nikdo se na to nedívá s podivem. Na plastické chirurgii na Vinohradech, kde také působím, je asi poloviční poměr žen. Pracujeme hodně s dětskými pacienty a v tom jsou ženy skvělé. Mají emaptii, smysl pro detail, cit pro jemnou práci. V armádě je žen daleko méně, jen asi kolem pěti procent.

View this post on Instagram

A post shared by MUDr. Vanesa Lovětínská (@plastic.love.vanesa)

• Co byste doporučila ženám, které mají ambice, ať už jít na chirurgii, či do jiných oborů, které jsou u nás stále považovány primárně za mužskou arénu?

Doporučila bych jim, ať si jdou za tím, co chce jejich srdce, ať si v tom věří a z mužů si nic nedělají. Na případné narážky je důležité nereagovat a brát je s nadhledem. Když řeknu nadřízenému, že s ním potřebuju mluvit, vždycky odpoví: „Vaneso, nejste těhotná, že ne?“ Jeden ortoped mi kdysi řekl, že bych měla vařit knedlíky. Já mu zas opáčila něco s kladivem, podobně absurdního. Muži to občas zkoušejí, aby si upevnili svou pozici, ale jakmile jim jako žena ukážete, že se nedáte, stáhnou se.

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.