Martina Viktorie Kopecká: Farářek žen není tak málo, těhotné nerady slouží pohřeb

Martina Viktorie Kopecká je hodně veřejně aktivní a činná, navíc je velmi nekonvenční farářka. Jaké to je být na očích veřejnosti, v čem jsou farářky jiné než faráři nebo jak se lidé staví k víře? O tom, ale třeba i o rudé rtěnce nebo těhotných farářkách se Viktorie rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.

Viktorie se naprosto vymyká představám o tom, jak by měla vypadat farářka. A v podstatě ještě v dospělosti netušila, že se jí stane. Po vysoké škole nastoupila do velké nadnárodní firmy věnující se správě bankomatů a nic nenasvědčovalo tomu, že se obrátí k víře. Práce ji ale vysloveně štvala a věděla, že ji nedokáže dělat do konce života. Nakonec ji telefonát jednoho rozzuřeného klienta z Paříže přiměl k tomu, aby dobře placenou práci opustila a začala přemýšlet, co se svým životem dál.

K víře ji nakonec přivedl jeden zcela pragmatický důvod – na Husitské teologické fakultě brali zájemce bez přijímaček. Tam vystudovala teologii a speciální pedagogiku, nechala se pokřtít a hlavně konečně objevila hodnoty, které hledala. A také pocítila touhu bořit různé stereotypy, které církev přináší. Zatímco dříve vzbuzovala jako mladá farářka Církve československé husitské spíš údiv, dnes ji už zná skoro každý.

• Jak se jako nekonvenční farářka, která je hodně veřejně vidět, cítíte? U vašeho povolání to přece jen není tak obvyklé jako například u hereček či zpěvaček…

Cítím hodně zodpovědnosti. Má role je spojená s tím, že se ode mě očekává, že budu nositelkou nějakých hodnot. Já ale řeším, abych při tom také zůstala sama sebou. V církevní hierarchii se spíš očekává, že budu starší muž, asi také že nebudu mít nalakované nehty nebo rudou rtěnku. S tím se občas nese vlna kritiky, což pro mě bylo ze začátku těžké, ale asi jsem tu past způsobila trochu sama sobě. Rtěnka byla pro řadu lidí symbolem přílišné extravagance, odvážnosti nebo stylizace. Bylo to nějaké období, kdy jsem si možná i v hlavě vybojovávala své místo pod sluncem – a k tomu ta červená rtěnka patřila. Přestože se lidé vyvíjejí a já například dnes rtěnku už téměř nenosím, ta škatulka, do které vás společnost a média zařadí, se většinou spolu s vámi nemodifikuje. To už si nesete.

View this post on Instagram

A post shared by Martina Viktorie Kopecká (@martina.viktorie)

• Jak se srovnáváte s tím, že prezentujete něco, co možná mnoho lidí považuje spíše za přežitek a věc minulosti?

Upřímně nemám pocit, že by náboženství nepatřilo k modernímu způsobu života. Má církev je díkybohu velmi moderní a progresivní, i když občas bohužel narážím na určité mantinely. Například jsem si vědoma toho, že církev stále hovoří spíše archaickým jazykem, který se ještě nepropsal do řeči dnešního člověka. Zároveň – přestože jsme označováni za jeden z nejateističtějších národů – jsem se ještě nesetkala s nikým, kdo by neměl žádnou duchovní rovinu. Jak o tom hodně mluví profesor Tomáš Halík, spousta lidí v „něco“ věří. Já se například nejčastěji setkávám s názorem, že Bůh je láska, což je asi jedna z nejhezčích definic. Spousta lidí také řekne, že věří v sebe, ale zároveň se zarazí, jestli to není nějaké rouhání a nezavání to přílišným egoismem. Když se pak ale ptám dál, dostaneme se k tomu, že ten člověk má pocit něčeho, co ho přesahuje – a to uschopňuje k růstu. Takže s tím egoismem to není tak hrozné. Mám pocit, že kdyby si byl každý sám sebe vědom a měl zdravé sebevědomí, mohli bychom si ušetřit spoustu nedorozumění a ran, které si lidé vzájemně uštědřují.

• Myslíte, že by se k vám církev nebo veřejnost stavěla jinak, kdybyste byla muž?

Žen farářek není zas tak málo. Církev československá husitská povolává ženy do kněžské služby už více než sedmdesát let. Já jsem nikdy nemusela o své místo v této církvi bojovat, což je oproti mnoha jiným církvím neobvyklé. Katolická církev si například povolává ženy jako řádové sestry. Jsou to ty, co se starají o staré a zranitelné a dělají to, co čekáme od církve jako celku. Vykonávají to za ty „neomylné“ muže, kteří hřímají z kazatelen, a obětují své mateřství, aby se staly duchovními matkami někde jinde. Tuto roli nanejvýš obdivuji, ale pro sebe si ji neumím představit. Pro mě je i tělesná rovina lásky důležitá a považuji ji za duchovní.

• V čem jsou farářky jiné než jejich mužští kolegové?

Farářkám se neříká matko, kdežto farářům říkáme otče. Mezi muži navíc nepotkáte menstruujícího nebo těhotného kněze – mužské kněžství tuto rovinu nemá. Těhotná farářka třeba jen nerada slouží pohřeb. Žena taky jako cyklická bytost jinak prožívá, jinak k lidem promlouvá. Řekla bych, že církev je někdy až moc otcovská, její láska není bezpodmínečná jako ta mateřská, klade před lidi bariéry a někdy až moc přísně soudí. Otcovství a jeho pevnost jako lidé potřebujeme, jen mi tam někdy chybí ta pomyslná mateřská náruč, která dovolí, utěší, přijme.

• Jednu dobu jste byla díky televizi hodně na očích veřejnosti. Překvapilo vás něco?

Lidi rádi soudí z gauče. Tady jste se tvářila takto, cítila takto, tohle vám jde a tohle ne. To je ohromná past, lidi naprosto nedovedou poznat, co se děje v hlavě těch ostatních. Tyhle novodobé zbraně v podobě anonymizovaných komunikačních technologií způsobují, že víc řešíme ty druhé, ne sebe samotné.

• Jak se stavíte ke kritice?

Snažím se debaty nečíst, je to bez šance. Několik signifikantních diskusí jsem přesto komentovala a naštěstí skončily smírně. Snad je to tím, že jsem reagovala s chladnou hlavou. Kdybych oplácela stejnou mincí, asi to dobře nedopadne. Myslím, že jediné místo, kde nakonec můžeme ten pomyslný „boj“ vyhrát, je na poli našeho vlastního posuzování druhých.