Bára Basiková: Internetové komentáře nečtu. Když o mně píšou hrůzy, mávnu nad tím rukou

Má za sebou tři manželství a tři rozvody. Nejmladšího syna porodila ve 46 letech. Po narození prvních dvou dcer se navíc vrátila brzy do práce a manžel zůstal na mateřské. To je víc než dost k důvodů, aby bulvár mohl náležitě propírat její mateřství a soukromý život. „Možná kdybych byla muž, přistupovalo by se k mému soukromí jinak. Za to, že jsem žena, jsem ale ráda, i když jsem byla v životě vícekrát na dně. Na ženy se nahlíží jako na naivní hloupé husičky nebo pak jako na staré dámy, které stárnout neumějí nebo stárnou příliš. Každá žena, která má dostatek sebevědomí, se musí naučit tohle neřešit,” říká Bára Basiková v rozhovoru.

• Jaké byly vaše začátky?

Já začínala v době totality, takže okolnosti byly jiné. Když přišly mé první úspěchy, bylo mi devatenáct. V té době na mé koncerty i vydaná alba vycházely poměrně dobré recenze, takže jsem měla radost. Před vystoupeními jsem ale samozřejmě mívala velkou trému, hlavně před premiérami. Nechtěla jsem své fanoušky zklamat.

Velkým zlomem byla revoluce v devětaosmdesátém, nástup nových médií a především bulváru. Zatímco předtím fungovala spíš jen taková šeptanda, která byla v podstatě laskavá a milosrdná a veřejnost rozhodně nevěděla, kdo je s kým partner, kde žije a kolik má dětí, bulvár vynesl na veřejnost peripetie z našeho osobního života. A s tím se musel každý veřejně známý člověk srovnat.

• Do jaké míry podle vás ovlivňuje mediální obraz to, jak společnost nahlíží celkově na kvalitu vaší práce?

Bohužel myslím, že média mají v tomto směru velký vliv. Mnohdy je někdo výjimečný a talentovaný, ale má osobní život úplně skrytý, nebo jsou tam naopak nějaké negativní věci, což poté nedobře působí i na kvality toho člověka. Jinými slovy, popularita některých lidí je mnohem víc než jejich kvalita. To mi přijde zvrácené.

Mně osobně se stává, že když se dostanu do společnosti lidí, kteří znají jen můj mediální obraz a vůbec netuší, jaká jsem. Často za mnou překvapení chodí a říkají: „Jé, vy jste sympatická.“ Takže jinými slovy tím míní, že si doteď o mně mysleli, že jsem úplně blbá. Média to takhle prostě vytvářejí a samozřejmě je to i o tom, kdo ta bulvární média sleduje. Nechci nikoho urazit, ale myslím, že bulvár už si dnes kupují spíš starší lidé, ti mladí už to tolik neřeší.

• Když už jsme u mladých lidí, tak na sociálních sítích má kritika ještě jiný charakter. Jak to vnímáte?

Často mě šokuje, co všechno jsou lidé na internetu schopní vyplodit, jak jsou zlí, negativní a nepřející! Vždycky si říkám: kdo z vás co dokázal, že jste takoví? Přitom málokdo z nich by byl ochoten být s danou situací konfrontován veřejně. Leckdo má pocit, že může hodnotit úplně všechno, že má patent na rozum. Proto jsem si internetové komentáře o své osobě na internetu postupem času zcela odvykla číst.

• Jaké strategie byste doporučila mladé ženě, která vstupuje na pozici, kde bude konfrontována s veřejným míněním? Jak to zvládnout?

Poradila bych jí držet si neznámé lidi od těla, ne každému se hned svěřovat, být opatrná. Blízcí jsou blízcí – ty znáte dlouho, můžete se na ně spolehnout. Ale z těch ostatních lidí, kteří přicházejí během života, ne každý to s vámi myslí dobře. Já jsem dělala chybu svou přílišnou otevřeností, spontaneitou, unáhleností a mnohokrát jsem se spálila. Takže bych radila být opatrná. Někdy méně je více. A pokud nastanou situace, kdy se o sobě člověk dočte něco opravdu nepříjemného, tak nepropadat panice, nehroutit se a bránit se jen tehdy, když na to někdo navede řeč. Pokud se jdu obhajovat sama od sebe, problém se tím většinou jen ještě víc rozvíří. Důlležité je také umět zpětně uznat svou chybu. Nikdo není neomylný, mně se to stalo třeba s dětmi mnohokrát. Generace mých rodičů se tvářila, že jsou naprosto neomylní, myslím, že pro dítě je velice přínosné, když ukážete, že umíte chybovat.

• Co děláte, když se o sobě dočtete něco nehezkého?

Když se děje nějaký průšvih, volám svým nejbližším. Vždycky jsem ale vzteklá a dotkne se mě to. U nás si může kdokoli psát o komkoli co chce a jak chce. A když se dotyčná osoba chce bránit, nebo dokonce soudit, málokdy to bývá úspěšné. Takže my všichni jsme se už naučili, že když se v novinách nebo na internetu dočteme nějakou hrůzu, mávneme nad tím rukou, protože druhý den je tam už jiná oběť. Navíc si myslím, že chytří a inteligentní lidé tohle nečtou a nezabývají se tím. Ale když to přijde, je to samozřejmě šok. Nejvíc mě mrzí, když se tím ubližuje dětem. Ta nespravedlnost, že má kdokoli možnost mě hanit a já se nemůžu nijak bránit…

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.