Lydie Franka Bartošová: Mateřství je výzva, kvůli kojení jsem musela i vystoupit z tramvaje
Žena v zenu - Bartošová
Ačkoliv už je nějakou dobu v Praze městskou zastupitelkou, pro veřejnost začala být známá především jako partnerka předsedy Pirátské strany Ivana Bartoše. Jak se vyrovnává s tlakem, který ženy ve veřejném prostoru často zažívají? A jak si užívá s ročním synem znovu po patnácti letech mateřskou roli? Nejen o tom se Lydie Franka Bartošová rozpovídala v projektu Žena v zenu věnovaném ženám, které se nebály vystoupit z davu.
Lydie pochází z Jižních Čech, vystudovala speciální pedagogiku a knihovnictví a pracovala jako učitelka v mateřské škole a později v knihovně ČVUT. Od roku 2012 je členkou České pirátské strany a od podzimu 2018 členkou zastupitelstva MČ Praha 2. Za Ivana Bartoše se provdala v roce 2015, a protože chtěli, aby to bylo významné datum v jejich životě a oba si ho pamatovali, brali se 17. listopadu. Vychovávají spolu patnáctiletou dceru Amélii z Lidyina prvního manželství a před rokem se jim narodil syn, kterému dali neobvyklé jméno Bertram.
- Setkala ses ve veřejném prostoru s reakcemi, které tě vyloženě zabolely?
Zabolelo mě, když se o mně hovořilo jako o „tom“. Pak mezi lidmi chodí řetězové maily o tom, že se zabývám magií, mám tajné plány a ovládám určité skupiny lidí. Jako důkazy slouží fotky z naší rodinné dovolené. To mi ale přijde spíš bizarní než zraňující. Celkově mě ale nejvíc mrzí to, čím si kolikrát musí procházet mé kamarádky, které jsou ve veřejném prostoru víc vidět. Vnímám, že tlak na ně je enormní.
- Liší se podle tebe tlak veřejného prostoru z hlediska rozdělení na muže a ženy?
Ano, mám pocit, že ženy jsou pořád ve veřejném prostoru vnímány jako vetřelkyně, nad nimiž visí otázka, odkud tam přišly, přes jakou postel se tam dostaly, v jaké kuchyni odložily svou zástěru a kde nechaly své děti, o které se teď asi nestarají. My ženy jsme zkrátka na veřejnosti podezřelé. A myslím, že ta veřejná nedůvěra se nám zvnitřňuje, proto také zažíváme silnější pocity nejistoty, jsme k sobě sebekritičtější a také déle otálíme, než do veřejného prostoru vstoupíme.
- Má tohle nějaké řešení?
Myslím, že ano a měla by se na něm podílet celá společnost. Stačilo by uznat, že všichni jsme byli nebo budeme závislí na péči a neměli bychom ji tedy nechávat jen na ženách někde v ústraní. Přestaňme si hrát na to, že rodina stojí někde stranou politiky, nemůžeme dál uměle oddělovat rodinu a práci. Čas s rodinou je rámován jako kratochvíle, hobby, přitom ona vyžaduje každodenní intenzivní péči a pozornost. Kdyby se k péči více hlásili i muži, mohlo by se všechno posunout.
- Jak se podle tebe dnes staví veřejný prostor k mladým maminkám a jejich ratolestem?
Já to teď s Bertíčkem znovu zažívám po čtrnácti letech a mám pocit, že se to trošku zlepšilo. Nicméně pořád je to velká výzva, například cestování. Stalo se mi třeba, že jsem kvůli nevraživosti cestujících musela během kojení vystoupit z tramvaje, protože pán na mě křičel: „To nemáte dudlík?“
- Měla bys nějaké tipy pro ženy, které do veřejného prostoru vstupují, jak ustát negativní komentáře a hejty?
U nás je bohužel často zvykem nemístné narážky jaksi velkoryse přecházet s tím, že to přece nevadí. A to je, myslím, třeba změnit a klidně se ozvat. My ženy si rozhodně nemusíme nechat všechno líbit a máme právo chtít vyžadovat respekt. Také bychom neměly čekat, až budeme perfektní, a klidně se učit po cestě. V tom se můžeme inspirovat od mužů, kteří se funkcí tolik nebojí.
Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.