Sociální sítě slouží mnohdy k vyjádření frustrací, říká podnikatelka Martina Brandová

Martina se do on-line prostředí dostala před více než jedenácti lety, kdy začala točit na Facebook a na web videa pro nastávající maminky. Nestačila se divit, jak jsou tyto platformy, a především komentáře na nich rozdílné. Zatímco na webu se dočkala konstruktivních rad i relevantních připomínek, na Facebooku sklidila spoustu hejtů, z kterých byla opravdu nešťastná. Nakonec se nad ně ale dokázala povznést a už léta pomáhá začínajícím podnikatelkám vstupujícím do on-line světa, kde se to jen hemží kritikou a nehezkými komentáři a ne každý je dokáže zvládnout.

• Když jste před jedenácti lety poprvé vstoupila do veřejného prostoru, jaké byly jeho reakce?

To vím úplně přesně a myslím, že nejsem zdaleka jediná, kdo si to pamatuje. Ten vstup je totiž většinou plný emocí. Tehdy jsem jako dula a studující porodní asistentka nahrávala na internet vzdělávací videa pro nastávající maminky. Přestože se na nich objevoval pouze můj hlas, nikoli tvář, i tak byly reakce velmi zajímavé. Na webu, kam chodily ženy, které se o dané téma vyloženě zajímaly, byly komentáře vesměs pozitivní a diskuze probíhaly rozumnou formou. Zato na Facebooku to bylo neskutečné – spousta kritiky, která se ani netýkala obsahu videí, ale spíš mé výslovnosti, slovosledu. Dokonce se objevily i narážky, že snad ani nejsem Češka. Prostě hlouposti. Musím říct, že tehdy jsem z toho byla hodně špatná a až během měsíců a let mi došlo, že on-line svět má mnoho podob a některé komentáře zkrátka nemá cenu řešit.

• Co je dobré si uvědomit, aby nám to pomohlo takovou kritiku překonat?

Asi to, že sociální sítě jsou svět sám pro sebe. Že tam lidé přemýšlejí jinak, respektive často spíš nepřemýšlejí. Jedná se o prostor, kde má každý možnost vyjádřit jakoukoli svou frustraci a je v podstatě jedno, na koho to „padne“. Jiný je pak samozřejmě on-line svět lidí, kteří mají o danou problematiku zájem. Ti však často na sociálních sítích moc nereagují, i když třeba naše příspěvky sledují a přijdou jim přínosné. Stačí si uvědomit, kolikrát jsme my sami napsali pod hezké youtube video, že se nám líbí... Takže uvědomění, že mnoho jedinců, kteří mají o mou práci opravdový zájem, se k ní vůbec nevyjádří, mi hodně pomohlo k tomu, abych získala určitý nadhled.

• Napadá mě, jestli je vůbec nutné, aby člověk, který se snaží v něčem uspět, byl na sociálních sítích?

Někdy je to nutné, nicméně existují i projekty, k nimž člověk třeba Facebook vůbec nepotřebuje. Místo toho mu třeba stačí, že se svými klienty komunikuje na uzavřených webinářích. Pokud tady naopak ta nutnost je a já vím, že kritiku nezvládám, je dobré si na sociální sítě někoho najmout a také stále myslet na to, co je doopravdy mým cílem a na koho se zaměřuji. Chci něco předat světu? Chci být slavná? Chci vydělat peníze? Za těch dvanáct let, co na sociálních sítích jsem, se to moc nezměnilo. Někdo je prostě na nepřijetí citlivější, tím pádem je lepší se diskuzím nebo i sociálním sítím úplně vyhnout. Měla jsem jednu klientku, která se prvotními negativními reakcemi na svůj projekt nechala na rok odradit a přerušila činnost. Obsah na sítích je sice pouze virtuální, ale jeho dopad je už reálný. Sedíš, brečíš a pak si začneš říkat, jestli má tvůj život vůbec smysl, a to je hodně nebezpečné.

• Co v těch nejtěžších chvílích pomohlo vám?

Pomáhá mi uvědomit si, že sítě jsou virtuální, a pak se vrátit do reality. Například zavolám kamarádce, něco uvařím, jdu se projet v autě nebo si na YyouTube pustím vtipy… Prostě si udělám radost. I když je to možná ohraný recept, jako první pomoc dobře funguje. Dřív jsem se také snažila lidi, kteří mi nadávali, omlouvat a chápat. Až po hodně dlouhé době jsem si dokázala přiznat, že mě vlastně štvou a svůj vztek jsem klidně začala projevovat. Řekla jsem si, že je ta paní, co mě takto kritizuje, prostě kráva. A vlastně to dost pomohlo, rozhodně víc než racionalizace a filozofování. Naštvání je zdravé, neznamená, že nejsem optimista. Já osobně nejsem typ na meditaci ani takové ty „pozitivní" seberozvojové rady, které normální naštvání vlastně vylučují.

• Když provádíte ženy virtuálním světem, můžete zmínit, jaké jsou vlastně jejich největší strachy?

Bojí se, že nejsou dost dobré na to, aby svůj záměr mohly dělat. Nebo že realizace bude náročnější, než myslely, a ukáže se, že je to nad jejich schopnosti. A také si často myslí, že ve všem musí být hned dokonalé. Vždycky jim říkám, že není divu, že neumí třeba reklamu na Facebooku, když se to specialisté učí pět let. To je většinou trochu uklidní.

• Je možné nějak zobecnit, jací lidé nejčastěji všechen ten tlak zvenku vydrží?

Nejlépe to zvládají lidé, kteří mají svůj život obecně v pořádku. Je jedno, jak konkrétně to vypadá, ale prostě se jim daří. Naopak takové ty klientky s dluhy, v insolvenci, kterým nefunguje domácnost a jejich děti mají problémy… Tam je to náročné a říkám jim, že podnikáním si jen přidají další „kouli“ na nohu. Pokud naopak o sobě člověk ví, že krizové situace zvládat umí, nemá se podle mě čeho bát.

Podívejte se na celý rozhovor:

Připraveno ve spolupráci s projektem Žena v zenu, který představuje české ženy z různých sfér, jejich příběhy o překážkách, odmítání nebo nepřejícnosti. A především to, jak se s takovými jevy, které mají často u žen dost specifickou formu, vyrovnávají.