zpět

Partnerský horoskop

Jste si souzení? Zvolte znamení a zjistěte, jestli vám hvězdy přejí.
zpět

Výpočet ascendentu

Pro výpočet svého ascendentu zadejte datum a čas narození.
zpět

Horoskop pro Vás každý týden

Stačí vybrat znamení a zadat Váš email. Jednou týdně vám zašleme horoskop pro vaše znamení.

reklama

návrat zpět

Vyhledávání

Co hledáte?
Smazat

reklama

Podprsenka nebo menstruační kalíšek: 10 moderních věcí, které ženy znaly už ve starověku

Asi úplně každá z nás už na sobě někdy měla náušnice, silonky, rtěnku nebo boty na vysokém podpatku. Napadlo vás ale někdy zamyslet se nad jejich historií? Že ne? Pak vás možná dost překvapí, jak moc staré tyto zdánlivě moderní vymoženosti jsou a jak zajímavým vývojem za dobu své existence prošly.

reklama

Ačkoliv spoustu každodenních věcí, bez nichž by se většina současných žen snad už ani neobešla, považujeme za vymoženosti moderní doby, opak je pravdou. Vznikly daleko dříve, než byste možná hádali. A to zdaleka není to nejvíc fascinující, co jejich historie nabízí. Následující zajímavosti o deseti různých ženských doplňcích jsou toho jasným důkazem.

1. Rtěnka

Rtěnku z henny nebo karmínu používala už staroegyptská královna Nefertiti nebo později Kleopatra
Autor: iStock Rtěnku z henny nebo karmínu používala už staroegyptská královna Nefertiti nebo později Kleopatra

Moderní rtěnka je vyrobena z vosku, oleje a barviva. V dobách dávno minulých, sahajících až ke staroegyptské královně Nefertiti, narozené v roce 1370 př. n. l., se užívaly henna a karmín. Právě manželka faraona Achnatona, jejíž jméno se stalo synonymem krásy, si pokrývala rty včelím voskem s těmito přírodními barvivy. Ve starověkém Egyptě přitom nepoužívaly rtěnku pouze ženy. Nebyla totiž prostředkem, který poukazuje na pohlaví osoby, nýbrž na její sociální status.

O 1 300 let později pak další egyptská královna Kleopatra potřebovala 70 000 brouků, aby získala půl kila karmínového, tedy červeného barviva pro své rty. V Mezopotámii pak ženy za účelem výrazných rtů drtily na prach drahokamy a polodrahokamy.

2. Barva na vlasy

Nejen na rtěnku, ale především na barvení vlasů se ve starověku používala henna.
Autor: iStock Nejen na rtěnku, ale především na barvení vlasů se ve starověku používala henna.

Díky archeologům, kteří nalezli více než 5 000 let staré mumifikované tělo ženy s patrnými zbytky barvy na vlasech, se ukázalo, že v antickém Egyptě na barvení používali nejčastěji hennu a později indigo, tedy černou s modrými odlesky. Muži i ženy si ale tehdy svou kštici zvýrazňovali také skořicí, pórkem, spálenými vejci nebo zlatým prachem. Právě světlý odstín byl velmi populární ve starověkém Římě, kde se jej ženy snažily dosáhnout pomocí přírodních prostředků, jako je šťáva z citronů, odvar z heřmánku nebo mýdelný roztok z bukového listí a kozího oleje. Žádný z těchto způsobů však nebyl dostatečně efektivní, a tak si bohatší Římanky pořizovaly paruky z blond vlasů svých služebných z germánských zemí.

Světlé vlasy byly velmi moderní i v renesanci, především proto, že šlo o barvu andělů. Benátské ženy v 17. století se pak snažily dosáhnout blond odstínu sezením na speciálních terasách, kde nechávaly působit sluneční paprsky na své vlasy, které předtím namočily v louhu. V minulosti navíc lidé občas věřili tomu, že barvení vlasů má léčivé účinky. Například v Afghánistánu byli přesvědčení, že červený odstín může vyléčit bolesti hlavy. Převrat v barvení vlasů způsobil až Eugene Paul Louis Schueller v roce 1907, kdy jako první vyvinul barvu ze zdravotně nezávadných chemických látek. V roce 1909 založil francouzskou společnost neagresivního barvení vlasů, která byla v roce 1936 přeměněna na světově známou značku L´Oreal.

3. Podprsenka

Podprsenka se objevila už ve starověkém Římě při atletických závodech, kdy ženy jako úbor používaly obvazy kolem ňader.
Autor: Wikimedia Commons Podprsenka se objevila už ve starověkém Římě při atletických závodech, kdy ženy jako úbor používaly obvazy kolem ňader.

Nikoho nepřekvapí, že předchůdcem podprsenky byly korzety. Její praprapředkyně se ale objevily už ve starověkém Římě, a to při atletických závodech, během nichž ženy jako úbor používaly obvazy kolem ňader, které připomínaly dnešní tzv. bandeau podprsenku bez ramínek. To dokazuje i freska s antickými atletkami nalezená na Sicílii a v Pompejích. Později však následovalo dlouhé období středověku a již zmiňovaných nepohodlných korzetů, které svým utažením vedle problémů s dýcháním často způsobovaly dámám i vážné zdravotní obtíže jako poškození vnitřních orgánů.

S tím se na konci 19. století nehodlala smířit Francouzka Herminie Cadolle, rozdělila proto korzet na dvě části, tedy na dnešní kalhotky a podprsenku, na niž díky tomu v roce 1889 oficiálně jako první získala patent. Skutečný podprsenkový boom ale vypukl až v roce 1913, kdy si mladá Američanka Marie Phelps Jacobová pod plesové šaty ručně sešila několik kusů látky, které nahrazovaly vyčnívající kostice korzetové podprsenky. Za svou improvizovanou alternativu, která se nejvíce podobala dnešní podprsence, sklidila velký úspěch, a tak si ji o rok později taktéž nechala patentovat. V roce 2012 však vědci nalezli středověké lněné „vaky na prsa“, které dokazují, že blízko k moderním podprsenkám měly už ty z 15. století.

4. Náušnice

Náušnice ve starověku nosili muži i ženy jako znak bohatství a prosperity.
Autor: Wikimedia Commons Náušnice ve starověku nosili muži i ženy jako znak bohatství a prosperity.

První zmínky o náušnicích pocházejí přibližně z roku 3000 př. n. l., a to pravděpodobně z Blízkého východu. Tehdy náušnice především pomáhaly určit náboženskou či kmenovou identitu nositele. Kromě toho byly také ukazatelem sociálního statusu jedince v komunitě a znakem bohatství a prosperity. Historické dokumenty a nákresy později odhalily, že ozdobu uší nosil i král Tutanchamon. První archeologické nálezy páru náušnic pak pocházejí zhruba z roku 2500 př. n. l. a byly objeveny v královské hrobce v Iráku.

Středověk přinesl úpadek náušnic. Tehdejší společnost upřednostňovala módu obrovských klobouků, paruk a vysokých límců, do nichž se mohly ozdoby v uších lehce zaplést, a tak se netěšily příliš velké oblibě. Na výsluní se znovu dostaly až v 17. století, kdy se vyráběly z drahých kovů, jako je zlato a stříbro, a z drahokamů. Často byly natolik velké a těžké, že nositelům protahovaly ušní lalůčky. V období Shakespeara navíc sloužily náušnice jako znak, že jejich nositel je umělec či básník. I proto samotného velkého literáta můžeme na mnoha portrétech vidět vyobrazeného právě s náušnicí v uchu. 

5. Boty na vysokém podpatku

Švec Nicholas Lestage vytvořil v roce 1660 boty s až 10 cm vysokým podpatkem pro Ludvíka XIV., tzv. ludvíkovský podpatek.
Autor: Wikimedia Commons Švec Nicholas Lestage vytvořil v roce 1660 boty s až 10 cm vysokým podpatkem pro Ludvíka XIV., tzv. ludvíkovský podpatek.

Boty s vysokým podpatkem jsou sice vyobrazeny již na staroegyptských nástěnných malbách v hrobkách a chrámech starých více než 5 000 let. Tehdy však nebyly určeny pro běžné smrtelníky, ale pouze pro vysoce postavené osoby, a to hlavně při náboženských obřadech. Nejstarší dochované záznamy o mužích a ženách nosících boty s podpatky ovšem pocházejí ze starověkého Řecka, kdy byly oblíbeným pomocníkem herců – výhradně mužů – protože pomáhaly svou výškou zdůrazňovat a oddělovat jednotlivé charaktery postav.

Ve středověku obouvali boty s podpatkem taktéž výhradně urození, také proto, aby nepřišli do styku s všudypřítomnou špínou a odpadky, které zaplavovaly ulice. Do evropských botníků se vysoké platformy dostaly z Turecka. Kolem roku 1660 pak vytvořil švec Nicholas Lestage boty s až 10 centimetrů vysokým podpatkem pro francouzského krále Ludvíka XIV. Tento tzv. ludvíkovský podpatek se následně stal módním prvkem dámské garderoby. Koncem 18. století s sebou Velká francouzská revoluce přinesla trend snižování podpatků. Ty vysoké totiž tehdy byly symbolem blahobytu. A protože se lidé z pochopitelných důvodů snažili nevypadat jako bohatí, zmizely mužské i ženské vysoké podpatky rychle z ulic i z běžného trhu.

6. Řasenka

T. L. Williams v roce 1913 vyrobil řasenku z antracitového prášku a kosmetické vazelíny a pojmenoval ji po své sestře Mabel –  Maybelline.
Autor: Pinterest T. L. Williams v roce 1913 vyrobil řasenku z antracitového prášku a kosmetické vazelíny a pojmenoval ji po své sestře Mabel – Maybelline.

Historie ukazuje, že oči si zvýrazňovali muži i ženy už ve starém Egyptě. Nedělali to z estetických důvodů, ale spíše z těch náboženských. Věřili totiž, že je černé oči pomohou ochránit před zlými duchy a démony. K barvení používali saze, které se jako prostředek k líčení udržely i po další staletí. V antickém Řecku a Římě pak lidé užívali i čerň z minerálů a přírodních látek. Popularita líčení očí přetrvala i ve středověku a novověku, přičemž v cudné viktoriánské době druhé poloviny 19. století se používala řasenka, a to ze sazí, popele, oleje nebo šťávy z bezinek.

První moderní řasenku na světě pak stvořil známý londýnský parfumér Eugene Rimmel v roce 1840, a stal se z ní okamžitě hit. Řasenka tak, jak ji známe dnes, však spatřila světlo světa v roce 1913. T. L. Williams ji vyrobil z antracitového prášku a kosmetické vazelíny a pojmenoval po své sestře Mabel –  Maybelline. Řasenka se prodávala v kulatých nádobkách a nanášela se malými štětečky. Trubičku se štětečkem, bez které si dnes svůj denní líčící rituál neumíme představit, vynalezla až Helena Rubenstein v roce 1957 a způsobila tím hotovou kosmetickou revoluci. O to větší, že se její propagace ujala snad největší módní ikona všech dob – chlapecká modelka Twiggy, která disponovala očima dítěte a extrémně dlouhými řasami.

7. Vložky

Menstruační vložky, jak je známe dnes, se zrodily z myšlenky B. Franklina, který používal buničitou vatu k ošetření krvácení postřelených vojáků.
Autor: Wikimedia Commons Menstruační vložky, jak je známe dnes, se zrodily z myšlenky B. Franklina, který používal buničitou vatu k ošetření krvácení postřelených vojáků.

Menstruační vložky, jak je známe dnes, se zrodily z myšlenky Benjamina Franklina, který používal buničitou vatu k ošetření krvácení postřelených vojáků. Poprvé se pak začaly prodávat kolem roku 1888. Jednorázové vložky nejprve používaly zdravotní sestry, které využívaly obvazy z jednoduše dostupné a levné dřevní buničiny k zachycení menstruační krve. Ještě předtím k tomuto účelu sloužilo plátno či podomácku vyrobené vložky z různých tkanin, odpadového materiálu, trávy či jiných savých materiálů.

Některé ženy pak jednoduše nepoužívaly nic, venkovanky a příslušnice nižších vrstev společnosti dokonce během periody nenosily ani spodní prádlo. Jeho mytí a výměna totiž považovaly za nezdravé, věřily, že by tento proces buď zastavil krvácení, nebo naopak mohl zapříčinit jeho zintenzivnění. Až v roce 1986 byla ve Spojených státech představena první vložka s křidélky, která slouží k ochraně spodního prádla před ušpiněním.

8. Punčochy

V 15. století nosili punčochy především muži z vyšších vrstev.
Autor: profimedia V 15. století nosili punčochy především muži z vyšších vrstev.

Podle archeologických nálezů v hrobkách z 3.–6. století n. l. znali pletené punčochy už starověcí Egypťané. Staří Římané si pak jako ochranu před chladem navlékali na nohy dlouhé pruhy kůže nebo tkané látky. V 15. století pak nosili punčochy především muži z vyšších vrstev, a to vyrobené z mnohem jemnějších materiálů, jako je hedvábí nebo jemná vlna. Součástí ženské šatny se možná překvapivě stal tento kus oděvu až v 18. století.

Jistě k tomu přispělo i významné rozšíření punčoch v 17. století, kdy Angličan William Lee vynalezl pletací stroj, který využíval jehel právě k jejich pletení. O dvě stě let později tento stroj zdokonalil další anglický vynálezce William Cotton a zajistil ještě masivnější šíření punčoch po celém světě. Mezníkem ve vývoji punčoch byl rok 1940, kdy v Americe vynalezli nylonové vlákno. Historicky první dodávka čtyř milionů punčoch z tohoto materiálu do obchodů v USA se vyprodala za čtyři dny.

9. Plavky

Plavky měly až do začátku 20. století odhalovat co nejméně kůže ženského těla.
Autor: Wikimedia Commons Plavky měly až do začátku 20. století odhalovat co nejméně kůže ženského těla.

Ještě v první polovině 19. století se ženy koupaly v pláštích s dlouhými rukávy a délkou až na zem. Účelem samozřejmě bylo odhalovat co nejméně kůže, což se striktně dodržovalo až do začátku 20. století. Dámy tehdy chodily do vody nejčastěji v šatech převázaných v pase stuhou a v punčochách. Díky LOH v Athénách v roce 1906 se však plavání začalo uznávat jako sport, a přestože dres pro ženy musel stále dodržovat přísná měřítka, plavkyně začaly rebelovat. Například Australanka Annette Kellerman závodila v plavkách odhalujících nohy, ruce a ramena. Byla za to dokonce zatčena, soud však nakonec vyhodnotil, že pro pohyb ve vodě je lepší málo látky.

Od třicátých let se pak plavecký úbor postupně zkracoval a prosazovaly se upnuté střihy zvýrazňující ženské proporce. Zlom nastal v roce 1946, kdy francouzský designér přišel s dvoudílnými plavkami, které nazval podle ostrova Bikini, který sloužil jako americká jaderná střelnice. Odvážné bikiny se ale začaly stávat běžnou součástí dámských šatníků až o téměř deset let později, kdy je proslavily krásky Marilyn Monroe a Brigitte Bardot.

10. Menstruační kalíšek

První prototyp menstruačního kalíšku vznikl v roce 1860 v USA. Šlo o menstruační sáček, který se vkládal do vaginy a byl stále připevněn k opasku.
Autor: Wellcome Collection První prototyp menstruačního kalíšku vznikl v roce 1860 v USA. Šlo o menstruační sáček, který se vkládal do vaginy a byl stále připevněn k opasku.

Vůbec první prototyp menstruačního kalíšku byl patentovaný již v roce 1860 v USA. Šlo o jakýsi menstruační sáček, který se vkládal do vaginy a byl stále připevněn k opasku. O šest let později pak byla vyrobena kaučuková nádoba určená k umístění do ženského těla, aby shromažďovala menstruační krev. V roce 1903 si Coke & Mallelieu patentovali kalíšek, který se už začínal více podobat tomu dnešnímu. Neměl už žádný přídavný sáček ani opasek a byl vyráběn z tvrdé pryže.

První moderní menstruační kalíšek z vulkanizované gumy ale oficiálně vyrobila a následně si jej nechala patentovat až americká výtvarnice Leona Chalmers v roce 1937. V té době se však nesetkal s příliš velkým ohlasem. Během 2. světové války byl navíc nedostatek gumy, a tak její firma musela produkci kalíšků zastavit. Až o 50 let později přišla na trh vylepšená verze vyrobená z latexu, ta však způsobovala alergické reakce. Tento problém už současné modely eliminovaly použitím antialergenního silikonu.

 

Je menstruační kalíšek lepší než vložky a tampóny?

Menstruační kalíšek – dobro, nebo zlo? 5 žen popisuje svou zkušenost

Řasenka: kde se vzala a proč nás tolik baví?

Řasenka: kde se vzala a proč nás tolik baví?

reklama

Související témata: historie , ženské doplňky , Ženy , krása , líčení , vývoj , móda , zajímavosti , podprsenka , menstruační kalíšek , rtěnka , punčochy , podpatky

reklama

Přečtěte si také

reklama