Marta Kubišová otevřeně: V životě bych nic neměnila, všechny následky nesu hrdě

Legendární zpěvačka Marta Kubišová slaví významné jubileum, 80. narozeniny. Když se ohlédne za svým životem, je něco, co by chtěla vzít zpátky? Jak vzpomíná na své osudové muže? A kdo je jejím největším přítelem? Na všechny tyto otázky odpověděla ve velmi otevřeném rozhovoru.

S touto velkou dámou můžete vést úplně normální hovor o obyčejných věcech – a občas dojde i na trochu ostřejší výraz. Martě Kubišové to ale na noblese neubírá, naopak. Jakmile se navíc zapřede řeč na jakákoli zvířata, úplně rozkvete. A co teprve když do místnosti přiběhne pes.

Lásku ke zvířatům zdědila i dcera Káťa, její nejlepší přítelkyně. A tak jsme nakonec seděly u kafe a chlebíčků tři a Kátiny poznámky či otázky o Martě ledacos napoví. Byl to vlastně takový obyčejný pokec tří ženských, z nichž jedna je legenda.

Celý váš život je ovlivněný zpěvem, ale vy jste původně hrála na klavír. Jak jste se dostala ke zpěvu?

Já neměla žádné pěvecké vzdělání. Na mě se vrhl profesor Karenin v divadle Rokoko. Hrála jsem jedenáct let na klavír, ale neuměla jsem zpívat z not. Pak jsem se to naučila, ale není mi to vlastní.

Chodila jste do lidové školy umění, jak bylo tehdy zvykem?

Do lidušky jsem nechodila, měla jsem učitele. A ten poslední, ten mě teda naštval. Asi dvě hodiny předtím, než jsem měla jít do tanečních, mi ostříhal nehty, které jsem si chtěla nalakovat, abych měla v tanečních hezké ruce. To si dovolil hodně! To bylo omezování osobní svobody! Dneska bych mu to napařila, to by šel i do kriminálu, ještě k tomu sexuální obtěžování – a bylo by hotovo! (smích)

Když už jste na to narazila, byť z legrace, stalo se vám někdy, že by vás někdo chtěl zneužít, tlačil vás do sexu či vás nějak obtěžoval?

Ne, já vždycky řekla zásadní NE. A když se to řekne jasně a srozumitelně, tak se nemůže nic stát. Já jsem byla rezolutní i co se týče nevěry. Když probíhala aféra Clintona s Monikou Lewinskou, říkala jsem si, že ta Hillary je fakt svatá. Já bych to nedokázala. Ale znám to.

To byla poslední kapka, konec vztahu s vaším druhým manželem, režisérem Janem Moravcem?

Ano, to už neokecal...

Všimla jsem si, že často zmiňujete maminku, babičku, vztah k dceři Kátě. Vy jste vlastně takový ženský klan, že? Muži v něm tak nějak nemají trvalé místo.

Káťa: Tak proto se nás bojí, oni z nás cítí nějakou zvláštní energii! (smích)

… nebojí! Ale když se člověk zodpovědně věnuje profesi, tak nemáte čas na to, abyste někde denně pařila. Občas se dá, ale když se nevyspíte, tak vám to druhý den nezpívá.

Takže zase tolik příležitostí někoho potkat nebylo?

Ne, navíc já jsem maloměstsky vychovaná. Když mi jednou Darek Vostřel řekl „počkej, přišel za tebou pan režisér Němec“, tak to vědělo hned celé divadlo. A všichni pokyvovali, jaký to je bezva chlap. A já si pak říkala, že když už s ním jdu potřetí na večeři, měla bych s ním zůstat.

To nevypadá na romantickou lásku na první pohled…

Ne, vůbec ne. My jsme spolu točili, on byl ještě ženatý s Esterkou Krumbachovou. Ta se ho ráda zbavila, dělal jí hrozné scény.

Chtěl mít všechno včetně ženy pod kontrolou?

Jenže mě právě pod kontrolou neměl. Já sice byla puťka, ale nedala jsem se. Vždycky mi říkal: „Kdybys aspoň byla taková, jak vypadáš na jevišti!“ Když mě chtěl naštvat, říkal, že jsem industriální učitelka. Ty kdysi učily pletení a různé ruční práce. A myslel, že se naštvu, ale já řekla: „Tak jsem, a co?“

Takže to bylo divoké?

Ale on mě miloval!

Káťa: Muselo to s ním být veselý! Když si vzpomenu, jak mi mamča vyprávěla, že spolu třeba jeli autem a on řval: „Marrrto, brrrzdi!“ To jsi z něj musela být vystresovaná!

Nebyla, já jsem ho z toho auta vyhodila! Vadilo mi, že mi ty scény dělal v mým autě, který jsem řídila já. S tím mým autem pak ještě bylo zážitků. Když jsme točili hudební film Revue pro následníka trůnu v Horních Počernicích, koupila jsem fenku boxera, která dublovala lvíče, se kterým jsme natáčeli. Nikdo mi totiž nebyl schopný říct, co s ní bude po natáčení. K tomu jsem se zeptala, co bude s oslíkem, se kterým jsem točila Ring o ding: „Skončí jako jeho máma, dá se lvům.“ Tak jsem přijela domů a říkám: „Musíme koupit boxerku a oslíka!“

Káťa: Mamča pak vozila ve fiátku celý ten zvěřinec, pejsky a oslíka... Originální!

Mám jenom tři plus jedna na sídlišti. A vůbec mi to nevadí.

A vy jste si ho odvezla domů?

Bydlel s námi dva týdny v paneláku na Proseku, v šestém patře. Pak jsme mu na Slapech našli stáj.

Jak jste ho dokázala dostat do šestého patra?

Normálně, výtahem!

Musíte to víc rozepsat v knize, kterou chystáte, to bude stát za to. Jak jste s ní daleko?

Mám tisíce poznámek a začala jsem je nějak třídit do kapitol. A pak přišel covid. Sedla jsem si na pohovku před televizi, vyvalená jako každej a říkala si, že to snad je nějaká sranda nebo je to nějaké nové náboženství… Ze začátku jsem nevěděla, co se děje. Pak jsem začala sledovat všechny ty politické a sociální problémy, které to přinášelo.

Jste vlastně teď v důchodu – jak se vám žije? Myslíte, že to mají senioři v Česku snadné?

To určitě ne! Ale já měla štěstí, že jsem ještě udělala turné Naposledy. Petru Maláskovi jsem tehdy říkala, že vůbec nevím, jak budu potom vycházet s prachama. Ale je pravda, že nejsem rozhazovačná. Myslela jsem, že jednou za čas udělám nějakou besedu a půjde to. Místo toho přišel covid. Já to ale nikdy neuměla ani předtím. Někdy po třiasedmdesátce jsem už taky viděla, že na tom zdravotně nejsem nejlépe. V Touze jménem Einodis jsme lítali jako kamzíci. Dva koncerty v Lucerně jsem odzpívala z barové stoličky. Tak jsem si řekla – to stojí teda pěkně za prd. Poslední dobrá brigáda byla Lucerna v listopadu 2019.

Vy jste nesmírně skromná. Mohla byste žít v luxusu, spousta lidí si možná myslí, že zpěvačka jako vy po ničem jiném netouží.

Přitom mám jenom tři plus jedna na sídlišti. A vůbec mi to nevadí.

Marta Kubišová nafotila kalendář na pomoc psům:

Kolem zvířat se neobjevil žádný zajímavý muž?

Vždycky miluju u autogramiád, když mi někdo řekne – jak já vás miloval! No fajn, odpovídám, to je dobře, že mi to říkáte až teď!

Byla byste přístupná jít s někým na rande?

Asi ne. A když se párkrát zklamete… Já se třeba v tanečních platonicky zamilovala do jednoho kluka – jeho rodiče se znali s mýma. Dokonce mě s ním pustili na zmrzlinu do Kolína! Viděla jsem ho pak u vlaku zavěšenýho do úplně jiný ženský. To mě tehdy dostalo. A takovej krásnej kluk to byl. Jinak jsem v té době s bratrem docházela na jízdárnu… Ten můj kůň, špatně vykastrovaný hřebec, byl hodně temperamentní. Pražský major Dobeš nás jezdil trénovat. Tenhle hřebec vždycky dělal, že je hodnej koník, a pak najednou kopl a všichni jsme popadali do pilin…

Káťa: Tak proč ses nenechala sbalit nějakým koňákem? S tím bys byla šťastná, oba byste milovali zvířata…

Jeden tam byl, asi mě měl rád, ale nějak se mi nevešel do života.

Shánění chlapa vás pustí v okamžiku, kdy se stanete samoživitelkou. Nemáte čas.

A litujete dnes života prožitého bez partnera, manžela?

Ono to šlo i bez chlapa.

Káťa: Jenže blbý je, že je to asi dědičný! (smích)

Shánění chlapa vás pustí v okamžiku, kdy se stanete samoživitelkou. Nemáte čas. A nechtěla jsem v ničem omezovat Káťu. Ona milovala teplé večeře. Na chalupě jí říkám: „Hele, Kačenko, děti na vesnici mají v ruce rohlík a kus salámu. Tak si to dej, vem si tepláky a můžeš s nima chvíli běhat.“ A Kačenka na to: „My nebudeme mít teplou večeři?“ Zastyděla jsem se sama před sebou a šla vařit. Bylo to vymodlený dítě. Prvního dítěte jsem se nedočkala… Tak jsem si říkala, že pro Káťu udělám všechno, i kdybych měla lapat po posledním dechu. Na tý chalupě jsem byla jak z románu Betty MacDonaldové Vejce a já. Městská holka na venkově. Když jsem vysela mrkev, byla jsem pyšná. Pak jsem místo mrkví ze země tahala takový růžový nitky. A sousedka říkala: „Paní Kubišová, to chce trochu projednotit!“

Vyměnila jste pařížskou Olympii, lesk, slávu a reflektory za mrkev a nikdy vám to nebylo líto?

Nebylo mi to líto. Ono to vždycky všechno dost bizarně končilo. Třeba zrovna ta Paříž na jaře 1968. Na konci přišly studentské bouře. Byli jsme na filmu Bonnie a Clyde. Když jsme vyšli ven, vypadalo to, že film pokračuje. Granáty, výbuchy, střelba. Večer už nebylo představení a přestala lítat letadla. Ale ředitel Coquatrix se o nás skvěle postaral, pozval nás k sobě a udělal nám šunkofleky. Jindy nás vzal do restaurace. My měli aplaus na otevřený scéně. A taky jsme se seznámili s Josephine Baker, které jsme předávali jeviště. Ona byla úžasná!

A kdo vám ještě přišel z té doby zajímavý?

Zajímavá byla Aretha Franklin. Byli jsme na několika koncertech takových osobností, pan Coquatrix (ředitel Olympie, pozn. red.) měl skutečně vkus. Viděli jsme Dianu Ross, The Supremes nebo Toma Jonese, ten byl taky výborný.

A z českých interpretů vás někdo oslovil?

To byli zkrátka kolegové. Nemůžu říct, že bych z někoho padla na zadek. Nepřipadala jsem si, že se musím za každou cenu s někým kamarádit. Ani na to nebyl čas.

Kdo byl nebo je váš nejlepší přítel?

Asi Káťa. Já hodně postrádám maminku. Když už si nevím rady, tak se utíkám k mamince. Pak byly kamarádky – Yvonne Přenosilová, Eva Pilarová, Jitka Zelenohorská a Olinka Schoberová. A ještě Iva Janžurová a teď Holubka, Eva Holubová. Dělávaly jsme dýchánky. Jednou si Walda Matuška myslel, že se u Evy Pilarové něco odehraje, tak tam vyrazil, aniž by byl objednán. To překvapení, když viděl u stolu pět ženských! Asi si myslel, že tam bude mít Eva nějakýho chlapa nebo co. A ona nám zrovna dělala jatýrka. Jo, a Eva Olmerová, té jsem si velmi vážila a ona mě taky.

Dovedete si představit, že byste po roce 1968 žila dál bez vyjadřování svého názoru, prostě byste si v době normalizace hleděla svého tak jako mnoho ostatních?

Já jsem vůbec neuvažovala o tom, že bych se s tou pakáží začala bavit.

Ale většina lidí si prostě od doby normalizace hleděla svého a do ničeho se nemíchala.

Jim asi ale neudělali takový podrazy jako mně. My měli podepsaných dvacet dva koncertů a oni mi prostě vzkázali, že už nikam nepojedu! Marti, už se ani nemusíš líčit…

Nenapadlo vás emigrovat?

Ne, to až teď! Tady už to není k životu. Ale kam? Nemůžete nikam.

A co vám nejvíce vadí na současné situaci?

Myslím, že nespokojení jsou úplně všichni. Nejvíc mi vadí, že dělají z člověka blbce. A začali nás strašit. (rozhovor vznikl v době covidu, na začátku roku 2021, pozn. red.)

Vás vystrašit asi moc nejde. Bála jste se někdy vůbec něčeho?

Káťa: Jo, jednou přece, v Izraeli! Pořád nám zničehonic troubilo auto. My stály na kontrole někde kousek od Mrtvého moře, vojáci kontrolovali auto. Mamča vtipně poznamenala: „Jestli nám to auto teď zatroubí, tak nás zastřelej!“

Cestování jste začala dohánět po revoluci?

Začala jsem cestovat až kvůli Kačence. Předtím jsem nemohla, ale po revoluci jsem koupila z druhé ruky Favorita. To byl šprýmař – když zapršelo, tak se zastavil. Když jsem si zavolala odtah, přestalo pršet, on škytnul a rozjel se. To jsem myslela, že mě přivede do blázince. A stejně jsem chytla malýho psa a desetiletou holku a jela jsem jí ukázat Lurdy. Ale vlastně mě k tomu ponoukl Moravec. Káťa od babičky slyšela něco o Lurdách, že je tam zázračná voda, a hrozně ji chtěla. A Moravec říkal: „Tak jí to natoč do lahve a řekni, že je to ono.“ Měl to všechno tak nějak jednoduše vyřešený. (smích) A já na to řekla, že jedeme do Lurd!

Kolik jste toho v životě nacestovala?

Mám pocit, že jsem byla snad všude. To jsem ještě aktivně zpívala. Ale měla jsem i období, kdy se mi moc cestovat nechtělo, nicméně Milan Hein vymyslel Řecko, dvakrát za sebou, tak jsem jela. A pak nás utáhl na výlet do Izraele. Já to slibovala mamince, že tam někdy pojedeme. Jenže ona už na tom byla špatně, tak jsem tu cestu absolvovala vlastně za ni.

Plánujete nějakou další cestu?

Já bych chtěla do Bretaně… Mluvila jsem o tom se Chantalkou.

Káťa: A já zas na Bali...

Jaké místo má ve vašem životě krása?

Když je člověk známej, nemůže vylézt ven jako čarodějnice. Nepotřebuju vypadat o dvacet let mladší. Plastiku žádnou nemám. I když bych ji potřebovala na břicho, to mi zdrchali při operaci teda hrozně. A přestala jsem si barvit vlasy, v prosinci 2019. Měla jsem to udělat dávno.

Jak se krásná a obdivovaná zpěvačka vypořádává s tělesným stárnutím?

Uvědomíte si ho naplno, když potřebujete někde dobře vypadat. Od sedmdesáti je to každou chvilku něco, nepřetržitý řetězec zdravotních neúspěchů.

Celý život se zajímáte o politiku, o společenské dění. Neměla jste nikdy ambice ji nějak aktivněji ovlivňovat?

V žádném případě. Jen nedávno jsem napsala senátoru za naši Prahu 5 Láskovi, že to byla nejlepší zpráva, jak Senát uhodil na pana prezidenta. (Na začátku června se zahraniční výbor Senátu usnesl, že prezident Zeman není schopen vykonávat funkci, pozn. red.)

Váš vztah k prezidentu Zemanovi je tím asi zcela jasně čitelný. Vidíte na současné politické scéně někoho, kdo by naplňoval vaše představy o lepším prezidentovi?

Já jsem viděla nadějně poslance Feriho! Takový šikovný kluk, talent! Ale to už teď nepůjde. Mám ráda Mirku Němcovou, to je dáma, co nevypadne z role. Je tu dost lidí, ale spousta by do toho vůbec nešla, protože na to nemají žaludek. Zamlouval se mi i Petříček, ten měl dobrou poker face, ale když se mi někdo zamlouvá, to je jeho konec. Já jim přivolám nějakou katastrofu. Ale já o tom nikde nemluvila, to nemohl nikdo vědět! (smích) Také Fischer je nadějný. A Vystrčil se mi taky líbí, jak to vzal za Kuberu. Ten byl skvělej, na žádný kompromis by nikdy nešel. Znali jsme se osobně – přes zvířata.

Baví vás pořád život?

Baví. Navíc já nemůžu umřít už jenom proto, jaký mám nepořádek v papírech a dokladech. Já to zatím nemůžu vzdát. To tý Kátě nemůžu udělat!

Když se ohlédnete za svým životem, je něco, co byste chtěla vzít zpátky?

Asi bych neměnila nic. Spoustu věcí jsem si způsobila sama, byla jsem holka blbá. Ale nikdy bych toho nelitovala. Ona mě maminka mockrát varovala, ale já ji neposlouchala. Do všeho jsem se vrhala stoprocentně. Něco vyšlo a něco ne. A nesla jsem si hrdě následky. Já všechno nesu hrdě.